Klimatický žal: Fenomén doby rozděluje generace

Klimatický žal neboli environmentální úzkost není módní pojem či generační hysterie mladých. Termín poprvé použil v roce 2003 australský filozof Glenn Albrecht, když studoval psychické dopady ekologických změn na obyvatele těžebních oblastí. Albrecht si všiml, že lidé trpí specifickou formou stresu, když se prostředí, které považují za svůj domov, významně mění.

Za posledních dvacet let se tento pojem rozšířil a rozrostl. Dnes už nejde jen o lokální nálady, ale o planetární fenomén. Klimatický žal se stal součástí slovníku moderní psychologie a zasahuje stále více lidí, zejména mladého a středního věku.

Klimatický žal se neprojevuje jen jako smutek. Je to komplexní koktejl emocí, který může paralyzovat, ale i motivovat ke smysluplné akci. Nejčastější příznaky zahrnují pocity bezmocnosti při sledování zpráv o přírodních katastrofách, úzkost z budoucnosti, strach přivést na svět děti, vinu z každodenních rozhodnutí. Mohu si koupit vodu v plastu, když plast ničí planetu? Mám si dát hovězí steak, když chov dobytka vytváří skleníkové plyny? Nakolik tím přispěju ke zhoršení klimatu?

Někteří lidé při takových otázkách zažívají pocit, jako by truchlili za někoho blízkého, kdo zemřel, jen s tím rozdílem, že truchlí za planetu, která prochází klimatickými změnami. Mají pocit, že změny jsou jen k horšímu.

Jedenatřicetiletá herečka Zuzana Částková, která zazářila v krátkém filmu Elektra režisérky Darii Kashcheevy, tyto pocity zná z vlastní zkušenosti: „V souvislosti se stavem planety řeším úzkost, deprese, vypětí, přetížení informacemi, ale i obavy z toho mít děti,“ přiznává. Její výčet přesně vystihuje šíři emocí, které klimatický žal přináší.

Psychologové dnes rozlišují tři hlavní formy klimatického žalu. Ekologický žal vzniká, když přijdeme o konkrétní místo či ekosystém, třeba když se místní les změní na parkoviště nebo když vyhyne další živočišný druh. Je to bolest ze ztráty něčeho, co už se nevrátí.

Anticipační žal je možná ještě těžší na zvládnutí. Je to strach a smutek z toho, co teprve možná přijde. Když si představujeme svět bez určitých druhů zvířat, bez krajiny tak, jak ji známe, nebo s dramaticky jiným klimatem. Tento typ žalu dokáže člověka zcela paralyzovat, ačkoli truchlí za budoucnost, která možná nikdy nenastane. Ale co když ano?

Mezigenerační vina je třetí formou klimatického žalu. Je to intenzivně prožívaný pocit zodpovědnosti za to, v jakém stavu planetu předáváme budoucím generacím.

Klimatický žal nejčastěji postihuje mladé lidi mezi 18 a 35 lety, ženy více než muže, vysokoškoláky a obyvatele velkých měst. Týká se zejména lidí s vyšší mírou empatie a těch, kteří mají silný vztah k přírodě. Paradoxně ho často prožívají právě ti, kteří se snaží žít ekologicky.

Zvláště výrazně se klimatický žal projevuje v rozhodnutích o rodičovství. Ti, kteří už děti mají, prožívají úzkost kvůli jejich budoucnosti, zatímco ti, kteří je teprve plánují, se často rozhodují potomky vůbec nemít nebo rodičovství co nejvíce odložit. Tento trend se stal natolik významný, že vznikl dokonce termín birthstrike, označující hnutí lidí, kteří odmítají mít děti kvůli obavám z klimatické krize.

Kulturní antropologové nabízejí na klimatický žal zajímavou perspektivu. Podle Tima Ingolda, jednoho z nejvlivnějších současných antropologů, klimatický žal odráží narušení našeho obývání světa. Ingold argumentuje, že moderní lidé ztratili organické spojení s prostředím a stali se z nich pouzí obyvatelé povrchu planety namísto bytostí, které s ní žijí v symbióze.

Francouzský antropolog Philippe Descola vidí klimatický žal jako důsledek západního dualismu příroda-kultura. V jeho pojetí moderní společnost vytváří umělou hranici mezi námi a přírodou, což vede k pocitům odcizení a viny. Klimatický žal je tak projevem touhy po opětovném propojení s tím, co nás obklopuje.

Prvními, kdo zachytí společenské nálady, bývají umělci. V případě klimatického žalu nejsou výjimkou.

Zpěvák a skladatel Tomáš Klus otevřeně přiznává svou environmentální úzkost: „Udělal jsem si test, zda trpím klimatickým žalem, nebo ne. Na jedenáct otázek jsem jedenáctkrát odpověděl ano. Jsem tedy exemplární případ člověka postiženého environmentálním žalem. Pro mě je to jedna z nejzásadnějších otázek vůbec, jak co nejlépe prospět světu kolem sebe. Jsem otcem tří dětí a chci jim svět samozřejmě přenechat v co nejlepším stavu.“

Klusova slova dokonale ilustrují, jak se klimatický žal projevuje u rodičů. Není to abstraktní starost o planetu, ale konkrétní úzkost o budoucnost vlastních dětí. Klimatický žal se tak stává záležitostí, která ovlivňuje rozhodování o počtu dětí, o místě bydliště, o způsobu života. Tomáš Klus například zvolil život mimo hlavní město, blízko lesa, kde chová slepice.

Sedmadvacetiletá herečka Julia Issa, kterou jsme nedávno mohli vidět v seriálu Mladá krev, patří k mladší generaci nejvíce postižené klimatickým žalem. Své pocity popisuje výstižně: „Ano, občas těžké pocity mívám, i když nejsou vždy vyloženě jen o klimatu. Celkově hodně přemýšlím o budoucnosti, o tom, jak rychle se mění svět a jaké to může mít důsledky. Klimatická témata se do toho přirozeně promítají a někdy ve mně vyvolávají úzkost nebo nejistotu.“

Julia také upozorňuje na klíčový aspekt moderního klimatického žalu – roli zpravodajství: „Zdá se mi, že na naši psychiku působí nejen samotné změny klimatu, ale i způsob, jak o nich neustále slýcháme.“ Neustálý tok alarmujících zpráv, často bez kontextu nebo pozitivních příkladů řešení, může zesílit pocity bezmocnosti a beznaděje. „Všímám si, že podobně to vnímá i několik lidí v mém okolí, hlavně mladší generace,“ dodává Julia.

Klimatický žal vytváří neočekávanou generační propast. Zatímco lidé narození před rokem 1980 často vnímají environmentální problémy jako jeden z mnoha problémů, se kterými se lidstvo musí vypořádat, mladší generace je prožívá jako existenciální krizi.

Rozdíl spočívá v základním životním rámci. Starší generace stavěly své životy v době, kdy klimatická změna nebyla urgentní realitou. Mladí lidé si plánují budoucnost s vědomím, že se svět kolem nich dramaticky mění. Ovlivňuje to jejich kariérní volbu, místo bydliště, partnerské vztahy i rozhodnutí o dětech.

Tento generační nesoulad může vést k frustraci na obou stranách. Mladí lidé se cítí nepochopeni ve své úzkosti, starší generace nerozumí intenzitě jejich prožívání. Rodinné konflikty kolem životního stylu, od stravování po cestování, se stávají běžnými.

Jak se s klimatickým žalem vyrovnat? Prvním krokem je akceptace. Tomáš Klus hovoří o důležitosti rituálnosti a návratu k přírodě: „Jedním z řešení podobných pocitů může být návrat člověka k rituálům, ke spojení s přírodou,“ tvrdí. Nejde o rezignaci, ale o nalezení nového vztahu s planetou, založeného na úctě namísto dominance.

Druhým krokem je hledání rovnováhy mezi informovaností a psychickou hygienou. Herečka Julia Issa zdůrazňuje: „Pomáhá mi dát si od tématu pauzu a věnovat se věcem, které mě uklidňují.“ Podobný přístup volí i herečka Zuzana Částková: „Snažím se být informovaná, ale taky omezuju sociální sítě a zpravodajství.“

Klimatické zpravodajství může být návykové, ale také vyčerpávající. Částková ukazuje, že nejde o úplné ignorování problému, ale o vědomé omezování přívalu informací, které mohou vést k paralyzující úzkosti.

Dalším krokem jsou konkrétní činy. Julia Issa popisuje svůj přístup: „Situaci vnímám jako vážnou, i když si uvědomuji, že je to složitá a dlouhodobá problematika. Často mě to nutí přemýšlet, co má člověk jako jednotlivec vůbec ve svých rukou. Nesnažím se žít v permanentním stresu, ale spíš si uvědomovat dopad věcí, které dělám – například jak cestuji, co nakupuji nebo jak zacházím s odpady.“

Julia přiznává, že dokonalost není jejím cílem. „Ne vždy se mi daří vše dělat dokonale, ale mé vědomé rozhodování se mi postupně stalo přirozenější.“ Zároveň popisuje své konkrétní kroky: „Mám dobrý pocit, když dělám malé praktické kroky. Chodím víc pěšky, snažím se méně plýtvat a často dávám věcem druhý život.“

To, jak zachází s věcmi, má kořeny již v dětství. „Vždycky jsem měla problém zbavovat se starých hraček nebo jiných věcí, které se rozbily. A tak jsem z nich vytvářela různé umělecké objekty, jen aby nemusely skončit v koši. Svůj od dětství budovaný vztah k věcem rozvíjím i v dospělosti. Snažím se spíš obnovovat, opravovat nebo něco přetvořit než to hned vyhodit. Je to moje malá cesta, jak se cítit líp a zároveň dělat něco dobrého.“

Zuzana Částková má podobnou strategii praktických kroků: „Třídím odpad, jezdím MHD, šetřím vodou, maso jím minimálně, oblečení kupuju z druhé ruky.“ Podobné každodenní volby nejsou jen o snižování ekologické stopy, ale také o udržování pocitu kontroly a smysluplnosti, který se dostavuje, když něco tvoříme. Klimatický žal často pramení z pocitu bezmocnosti, ale malé činy nám vracejí pocit, že můžeme něco změnit.

Částková shrnuje svůj přístup realisticky. „Snažím se žít ekologicky aspoň jako jednotlivec, to je to minimum, které můžu udělat.“

Tomáš Klus navrhuje i práci s vnitřním stavem. „Jsem zastáncem toho, aby se děti ve školách v rámci občanské nauky učily meditovat – kvůli zklidnění mysli.“ Všímavost k vlastním pocitům, meditace a práce s dechem mohou být mocnými nástroji pro zvládání úzkosti.

Klimatický žal často naráží na nepochopení okolí. Lidé, kteří tyto pocity prožívají, se setkávají s komentáři typu „nestresuj se tím“ nebo „stejně s tím nic nenaděláš“. Tomáš Klus však vidí pozitivní změnu: „Je dobře, že se mládež přestala stydět za to, že se něčím trápí, protože rozcítila civilizaci.“

Schopnost otevřeně mluvit o klimatických emocích je skutečně klíčová. Když se klimatický žal skrývá, může vést k depresi, úzkostným poruchám nebo sociální izolaci. Pokud se o něm mluví, může se stát katalyzátorem pozitivních změn. Nemusí končit beznadějí.

Tomáš Klus připomíná klíčovou pravdu: „Děti nezachrání planetu, je to na rodičích.“ Podle hudebníka zapomínáme na svou jedinečnost, protože nejsme bezmocní tvorové a můžeme být prospěšní celé společnosti. A možná právě ve schopnosti cítit bolest světa se skrývá naděje na jeho uzdravení.