Článek
Pravda, ne vždy je to cesta přímočará. Bárta i jeho skupina se někdy (i na recenzované nahrávce) dostanou do stavu, kdy se ve své genialitě zaseknou jako pokažený stroj a namísto utěšeného pochodu k hudebnímu vrcholu přešlapují na fleku, těší se z toho, jak jsou zajímaví, ale místo toho kapánek nudí a odpouští se jim to jenom proto, že mají dobrou pověst.
Těch okamžiků je poskromnu, ovšem bylo by nefér přecházet tvorbu téhle party s tím, že je pouze výtečná a geniální.
Na koncertním albu jsou skladby, které se snaží tak trochu Bártovu kariéru mapovat. Some People je z například období Sexy Dancers, zajímavě přearanžovaná On My Head zase z filmu Snowboarďáci. Povšechně je to ale záznam uceleného koncertu, který lásku zúčastněných k jazzu představuje jako tenké lano, jež všechny skladby svazuje do úhledné otépky, vonící pořád stejně vzrušivě.
Kapela hraje naživo jemně, kultivovaně a přesně. Vylučuje tezi, že občasné "ujetí" není při záznamech koncertů na škodu, navíc srší muzikantstvím. S Bártovým hlasem se hudebníci vzájemně v dobrém provokují a zároveň k sobě mají úctu. Když zpěvák trochu sebestředně vykřikuje: "To je píseň! To je kapela!", zní to divně, leč pravdivě.
Dan Bárta završil další období své práce. Udělal to elegantně a po svém. Jinak by to ani nedokázal, protože žebříček elegantních a "svých" zpěváků v zemi vede.
Dan Bárta & Illustratosphere: Retropicture - Live
Sony BMG, 40:21 a 57:35