Článek
„Někteří návštěvníci stráví u díla dlouhé hodiny. Canalettův smysl pro detail je až výjimečný. Stejně jako námět. Zachycuje oslavu zvolení londýnského starosty,“ popisuje výjevy na unikátním díle William E. Lobkowicz s tím, že on sám vše zmíněné také obdivuje.
„Podívejte se na ty dva malé kluky v rohu, kteří nasedají na loďku,“ vypíchne jednu z mnoha drobností a doplní, že obraz je výjimečný také svým ústředním tématem. „Není na něm šlechta, ale stavy, cechy, oslava demokratické volby starosty,“ líčí.
Na trase Londýn, Praha a Vídeň
Vzápětí předá slovo Ditě Baker, ředitelce Správy Lobkowiczkých sbírek. Hned, jak se ujme slova, je mi jasné, že by o unikátu mohla mluvit hodiny, podobně jako o ostatních exponátech, jež slavný rod vlastní.
Část z nich najdete právě na Pražském hradě, v jeho paláci, kde jsem se s oběma zpovídanými setkala ještě před převozem zmíněného díla do Vídně. Proběhl v uplynulých dnech a podléhal režimu přísného utajení. Zdaleka přitom nešlo o jeho první podobnou cestu napříč Evropou.
Vše začalo v Londýně, kde ho v polovině 18. století koupil Ferdinand Filip z Lobkovic (1724–1784). Podobně jako Canaletto (1697–1768) se do města nad Temží uchýlil částečně ve snaze vyhnout se dopadům Válek o rakouské dědictví (1740 až 1748), částečně jej tam zavedla tzv. kavalírská cesta. Poznávání cizích států patřilo k tradici výchovy mladých šlechticů.
Stěhování Canalettova obrazu
Slavný malíř zase v Londýně hledal zákazníky. V jeho domovských Benátkách obchod s uměním stejné války zastavily. Do Anglie si s sebou přivezl vlastní výtvarný styl, v něčem ho tam i posunul, a to velikostí svých děl.
V Londýně tvořil také velkoformátová díla, z nichž ty nejranější dvě koupil právě mladý Lobkovic. Šlo o: Primátorskou slavnost na Temži a taky Londýn: pohled na řeku Temži a Westminsterské opatství od paláce Lambeth. Hotová byla někdy kolem roku 1748.
Dvě podobná díla
Zajímavá je také legenda, jež se k obchodu pojí. Podle ní měl šlechtic vše platit z peněz určených původně na nákup koní. „Podobné historky nemám ověřené. Naše archivy nejsou zatím zkatalogizovány, jde o desítky tisíc listin, not…,“ komentuje historku Dita Baker.
A pokračuje: „Spolehlivě ale víme, že si slavný malíř v Londýně otevřel dílnu, v níž k sobě mohl mít i učně. Dále i to, že zmíněné obrazy vznikaly přibližně ve stejné době, zhruba během dvou let. A podíváte-li se na ně zběžně, zdálky, můžete mít pocit, že zobrazují benátské motivy, veduty. Což potvrzuje, že Canaletto si držel svůj autorský rukopis.“
Rodinný snímek: zleva syn William Rudolf, Alexandra (manželka Williama E. Lobkowicze), jejich dcery Sophie a Ileana, vpravo hlava rodu William
Při důkladnějším pohledu na dílo jí dávám za pravdu. Veduta je skutečně mírně idealizovaná, včetně samotné primátorské slavnosti. Pro zajímavost Baker dodá i to, že se akce každý podzim na Temži stále koná.
Možná i proto je zmíněný obraz stále v britském povědomí. Jak se říká, ví o něm velmi dobře. Před lety se do města, kde vznikl, na chvíli vrátil. Lobkowiczové ho půjčovali v souvislosti s oslavami šedesátiletého panování Alžběty II., v roce 2012.
V hledáčku nacistů
Do neznáma nemíří ani v rámci nynější zápůjčky do Vídně. I tam býval „doma“. Jednu dobu zdobil tamní rodový palác.
Prahu pak nedávno opustil řádně pojištěný, ve velké bezpečnostní bedně. Celek vážil desítky kilogramů. „Odhadla bych to cca na třicet pět kilo,“ uvádí Dita Baker s tím, že oba obrazy na to, jak jsou veliké, cestovaly skutečně dost.
Pohnutý je přitom zejména osud toho druhého: Londýn: pohled na řeku Temži a Westminsterské opatství od paláce Lambeth. Za 2. světové války odjel z Prahy směrem Salcburk. Byl součástí nacistického „depozitáře“ nejvýznamnějších evropských uměleckých děl v nedalekých solných dolech. „Následně se do Československa vrátil. Po nacistech je ale oba znárodnili komunisté. Starala se o ně Národní galerie ČR,“ zmíní dále Baker.
Na místě obrazu je nyní televize.
I za socialismu ovšem bývala díla k vidění. Ostatně o to, aby se nestala „jen“ exponáty, usilují také Lobkowiczové. Navazují v tom na tradici předchůdců, již jako první v Českém království otevřeli v 19. století zámek v Bílině. Díky tamním slavným lázním měli klientelu v něčem zajištěnou. A správa sídel nebyla nikdy levná.
Místo obrazu televize
„Máme otevřené všechny naše hrady a zámky, aby každý viděl, jak jsou úžasné,“ říká k tomu ještě William E. Lobkowicz.
Vídeňská výstava Canaletto & Bellotto, která je pro KHM hlavním projektem letošní sezony, začíná 24. března a končí 6. září. Záhy poté se vzácné dílo vrátí na své místo, do Lobkowiczkého paláce.
Do té doby na něm bude viset TV obrazovka, v níž se bude jeho podoba během zápůjčky promítat. Návštěvníkům otevře také jeho cestu historií.
Ferdinand Filip z Lobkovic (1724–1784)
- Narodil se v Praze jako druhý syn knížete Filipa Hyacinta z Lobkovic (1680–1737) a jeho manželky, hraběnky Anny Marie Vilemíny z Althannu. Po náhlé smrti otce v roce 1734 se hlavou rodu stal Ferdinandův starší bratr Václav Ferdinand, ten však záhy zemřel a hlavou lobkovického domu se tak stal Ferdinand Filip (1739–1784), německy Ferdinand Philipp Fürst von Lobkowicz.
- Během vlády musel řešit dopady válek o rakouské dědictví. Když pruský císař Fridrich II. napadl Slezsko, rozhodl se ho Ferdinand Filip podpořit. Chtěl chránit svůj majetek ve Slezsku a zejména Zaháňsko (tvořící značnou část Slezského vévodství), které jeho rod získal asi osmdesát let předtím, a to i proti panovnickému nároku Marie Terezie.
- V důsledku toho se po vypuknutí válek stal ve Vídni nežádoucím. Vydal se do Anglie. Na cestách jej doprovázel hudební skladatel Christoph Willibald Gluck, který byl jeho zaměstnancem v orchestru v Lobkovickém paláci. Po skončení konfliktu se vrátil z Londýna do Čech a přivezl do svého paláce i dva obrazy od italského mistra Canaletta.
- Po návratu do Vídně se mu podařilo smířit se s rakouským císařským domem.
