Vzácné relikvie i slavní současní umělci na Pražském hradě. Začala výstava Fragmenty paměti

Výstava Fragmenty paměti nabízí možnost zanořit se do paměti světa, lidského počínání, sebe sama i neobyčejného místa, kterým Pražský hrad je.

Základní teze výstavy, jejímž autorem je historik umění Jiří Fajt, počítá s tím, že rozkrývání paměti, studování jejích fragmentů a jejich následné skládání je podstatnou schopností i potřebou každého člověka.

„Rádi shromažďujeme pohlednice, fotky, kamínky a mušličky, hotelové samolepky, uschlé květiny i kýčovité suvenýry, které vyvolávají vzpomínky na blízkého člověka, na mimořádný zážitek či místo,“ uvedl Fajt při tiskové konferenci před čtvrteční vernisáží výstavy.

Bez těchto konkrétních vzpomínek jsou ale zmíněné předměty nesrozumitelné a postrádají smysl. Každý si je pamatuje jinak, proto jsou vzpomínky individuální a odlišné. Bez paměti a zejména bez uvědomělého sdílení vzpomínek se ve stále komplexnějším světě ztrácíme i my, míní kurátor.

Výstava proto spojuje dvě výrazné paměťové stopy naší civilizace - sakrální pokladnici pražské katedrály s duchovním pokladem knihovny. Svatovítský poklad je sbírka předmětů po staletí shromažďovaná pro podporu a šíření křesťanské víry, knihovna je symbolem potřeby shromažďovat a studovat sumu civilizačních vědomostí.

A současní umělci svými leckdy odlišnými přístupy otevírají na výstavě další perspektivy, které téma civilizační paměti a jejích stop prohlubují.

Svatovítský poklad je ostatkovým pokladem, na jehož budování se od 9. století podílela nejen církev, ale i panovníci. O jeho rozsah se nejvíce postaral Karel IV., za jehož panování se sbírka zdvojnásobila.

„Zvláště před svojí římskou korunovací v roce 1355 se dva, tři roky intenzivně až obsesivně věnoval sbírání ostatků, cestoval po celé Svaté říši římské i mimo ni a programově sbíral ostatky, které pak věnoval do katedrály,“ připomněl Fajt.

Známá je také jeho potřeba dotýkat se relikvií vlastní rukou, z čehož podle odborníků zřejmě pochází i jeho poznámka na fragmentu údajného autografu (vlastnoručně psaný text - pozn. red.) Markova evangelia.

Po své římské korunovaci se Karel IV. zaměřil na Karlštejn a budoval český ostatkový poklad, který sestává zejména z pašijových relikvií, jež připomínají poslední dny Ježíše Krista na zemi.

Relikvie vložil do zlatého ostatkového kříže, který v roce 1357 daroval Karlštejnu při příležitosti založení tamní kapituly. Zlatý ostatkový kříž, zvaný korunovační, je dnes ústředním exponátem výstavy na Hradě.

Její historická část zahrnuje přibližně 150 středověkých a renesančních relikviářů, obrazů, plastik, textilií i rukopisů, jako jsou například Misál Jana ze Středy, kancléře Karla IV., nebo Graduál pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

Svatovítský poklad měl však krátkou slávu. Jiří Fajt připomněl, že už Karlův syn Zikmund Lucemburský neváhal jeho část poskytnout na uspokojení finančních potřeb svého žoldnéřského vojska.

Historické exponáty v Jízdárně Pražského hradu doplňují díla devíti současných umělců, jejichž tvorba nějak rezonuje s tématem paměti. Na Pražském hradě tak návštěvníci uvidí práce Gerharda Richtera, Josepha Beuyse nebo fotografie Josefa Koudelky.

Vůbec poprvé mohou lidé podle Fajta vidět dílo Papež - studie k portrétu IV. od Francise Bacona a šestimetrové plátno Čechy leží u moře Anselma Kiefera.

Tématem výstavy je paměť a vzpomínky jako kruciální element jedince i celých společností. Tvůrci proto celou instalaci z historických předmětů i současných děl doplnili o knihovnu s publikacemi věnovanými historii, náboženství i tvorbě zastoupených umělců. Základ knihovny tvoří pozůstalost německého historika Franze Machilka.