Článek
Jak vznikla idea spojit dohromady sakrální relikvie, které mají pro český národ, respektive pro římskokatolickou církev obrovský význam, a práce umělců z 20. a 21. století?
Na předchozích výstavních projektech věnovaných umění a kultuře za vlády Karla IV. nebo jeho litevsko-polských nástupců z rodu Jagellonců jsem představoval dílčí památky z pokladnice pražské katedrály sv. Víta v jejich umělecko-historickém a náboženském kontextu.
Zajímala mě osobnost toho, kdo získal relikvie, kdo je následně nechal vsadit do drahokamy a perlami zdobených zlatnických schrán, tzv. relikviářů, kdo byli oni umělečtí řemeslníci, kteří toto mistrovství ovládali, a samozřejmě k čemu vzácné předměty sloužily. A tuto klasickou perspektivu jsme se snažili rozšířit tak, aby byla srozumitelnější pro současné publikum, hlavně mladších generací.
Jaký je tedy pohled na Svatovítský poklad v připravované výstavě?
Snažíme se na něj dívat s historickým odstupem a představujeme ho ze současné perspektivy jako výsledek záměrné a dlouhodobé sběratelské aktivity našich předků, jako sumu rozličných příběhů, jinými slovy jako výraznou paměťovou stopu západní civilizace, která na židovsko-křesťanských základech vyrostla.
Proč se propojují relikvie s knihovnami a jejich duchovním pokladem?
Oba tyto fenomény mají mnoho společného. Zatímco Svatovítský poklad vznikl jako sbírka předmětů založená s intencí udržovat a zviditelňovat křesťanskou víru, byly knihovny odjakživa zakládány s cílem zpřístupňovat a uchovávat sumu civilizačních vědomostí. Podobně jako u relikvií, i knihy hovoří samy za sebe, mají své autory s jejich záměry, mají vydavatele, kteří do publikací vložili důvěru a peníze, a mají publikum, tedy kupující, kteří knihy s individuálními pohnutkami zařazují do svých knihoven.
Svatovítský poklad (ilustrační foto)
Proč si podle vás zaslouží Svatovítský poklad být vystavován trochu jinak, než jak byl léta vystaven tradičním muzejním způsobem?
Sbírka středověkých zlatých relikviářů, některé ve tvaru poprsí nebo vztyčené paže s částmi kostí a jiných tělesných ostatků svatých, dnes asi bude většinu lidí nutně stavět před otázku, co to vlastně je. Je to sbírka kuriozit dokládající někdejší bohatství církve? Zastaralé kunsthistorické harampádí bez srozumitelné výpovědi? Hromada pověr, které se nakonec staly skutečností?
Možná ho plno lidí vnímá především jako významnou kulturní památku.
Samozřejmě, je to kulturní památka prvořadého významu s množstvím mimořádných uměleckých děl z ušlechtilých materiálů navýsost mistrovsky zpracovaných do pozoruhodných tvarů. Je svědectvím o lidské víře a naději, o příběhu, k jehož pochopení nám mohou poskytnout klíč právě jen takovéto předměty a který neodmyslitelně patří k našim evropským dějinám.
Výstava spojuje středověké a renesanční předměty, dnes povýtce vzdáleného a cize působícího významu, se současnými uměleckými postoji, jejichž smysl možná rovněž na první pohled nelze jednoduše rozklíčovat.
Není budována na jasně vymezených tematických blocích, z nichž by se logicky skládala historická posloupnost, ale záměrně kombinuje rozličné přístupy, jak objekty, dějiny a současnost interpretovat. V její výpovědní otevřenosti spatřuji silný inspirativní a motivační moment. Divákovi tak výstava poskytne dostatečně velký prostor k vlastnímu přemýšlení.