Článek
Nápad na Mou sladkou nejedlou planetu vznikl při cestě autem s vašimi pětiletými dcerami. Jsou pro vás nejsilnějším inspiračním zdrojem?
Během jízdy jsme přišly na název výstavy, téma ale vzniklo dříve. Dětské kresby jsem začala sbírat zhruba rok před oslovením na uspořádání přehlídky. Fascinuje mě jejich nespoutanost a volnost výrazu i spontánnost rozhodnutí – kam se bude čára vyvíjet, jaký bude mít charakter nebo barvu, i co namalovat.
Období mezi třetím a čtvrtým rokem života, z něhož jsem nejvíce čerpala, představuje specifické stadium dětské kresby, postupný, ale zatím „nedokonalý“ přerod k realistickému zobrazování.
Moje děti v tomto období používaly mnoho detailů, barevných ploch, neobvyklých úhlů, abstrakci či vizuální metafory, což mě inspirovalo. Nyní, kolem pátého roku, už dominuje snaha o realismus.
Děti po třetím roce života přikládají výjevům významy, ty se ale mohou proměňovat v čase a někdy i v průběhu samotné kresby. Obrázky ještě nejsou zatíženy konvencemi zobrazování, v jejich představivosti nemají tvary.
Jak často se významy mění? Bezprostředně po vzniku obrázku a pak za týden vám děti tvrdí jiný příběh?
Ano. Všechna díla ze série Čmáranice dcery pojmenovaly, ukazovala jsem jim je dvakrát, třikrát. Než jsem název zafixovala, často se měnil. V jejich myslích je interpretace fluidní proces, což mi přijde skvělé.
Inspirací jsou Markétě také antické sochy, které kombinuje s barevnými malůvkami svých předškolních dcer
K dílům se pojí mnohdy bizarní názvy. Brambora, která právě vstala z postele nebo Smrkáš bonbón – jak vznikl tento?
I mě by zajímalo, jak k tomu dospěly! Tyto dva mi příliš nevysvětlily.
Výstavu otevírá animovaný film Čmáranice, který evokuje díla surrealismu. Protíná se vaše tvorba s tímto stylem?
Bylo by možné najít společné znaky, například imaginativní postupy vymykající se estetickým či společenským konvencím. Snažím se o respekt k vnímání dětí a o porozumění jejich světu, který my dospělí významně omezujeme a předurčujeme, přitom bychom se jím mohli nechat obohatit. Ve zmíněném filmu to metaforicky vyjadřuji prostřednictvím postupně rozvíjeného dialogu mezi antickými sochami v muzeu a postavičkami z čmáranic.
V pracích se do antiky hodně obracíte. Lze si ze starověkého období vzít pro současnost pozitivní příklad, anebo naopak ponaučení?
Netroufám si formulovat velké teorie o civilizacích, ale můžu přiblížit východiska svého zájmu o starověk. Konkrétně antické sochy si vybírám jako symboly určitého elitního estetického kánonu a pojetí krásy, které významně ovlivnilo celé dějiny umění.
Dokonalost a realističnost zobrazení může významově i výrazově svazovat, může působit jako blok pro kreativitu nebo vytvářet nedůvěru ve vlastní schopnosti. Proto do kontrastu k tomu stavím i jiné strategie tvořivosti.
Jaké zaznamenáváte reakce na výstavu?
Překvapuje mě, jak velkou má návštěvnost. Dostávám také pozitivní ohlasy napříč povoláními a věkovými skupinami. Mám z toho radost, protože jsem nechtěla vytvořit elitní výstavu, která bude rezonovat jen u pár zasvěcených.
Chodí na ni také rodiny s dětmi?
Ano, chodí. Děti mají díky tomu pocit, že jejich svět má nějakou váhu a že i v galerii mohou objevit prostředí a tvary, kterým rozumí.
Máte odpozorováno, jaké emoce a vjemy vaše dvojčata Zoe a Ester nejvíce reflektují?
V jejich myslích je hodně radosti, spontánnosti, důvěry a lásky. Každá drobnost se může stát hrou a každá událost představením. Líbí se mi, jak nezvykle své vjemy propojují. Někdy nedovedu předvídat, co je zaujme – třeba žížala na chodníku, systém potrubí, socha miminka nebo příběh, který se jim znovu vybavuje.
Markéta Magidová
Rády o věcech mluví a přicházejí s výborně absurdními řešeními různých situací. Snažím se také potlačovat soutěživost, která mezi sourozenci často vzniká a následně ji dětské kolektivy a vzdělávací systém ještě akcentují.
Velkoformátové hlavonožce jste vytiskla na saténové plátno nebo přetvořila na velké kovové objekty. Proč právě takové formy?
Chtěla jsem zdůraznit a zhmatatelnit dětský svět a imaginaci, dopřát jim uznání a prostor. Dětské kresbičky, které zpravidla končívají vystavené na lednici nebo rovnou v koši, jsem přetavila do médií, která používám.
Na výstavě prezentujete i výsledky projektu Chybné E ve spolupráci s Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy, který jste uskutečnili na základních školách. Co bylo jeho cílem?
Ohledat stereotypy myšlení dětí, které přináší populární kultura, zvláště filmy, a dále s tímto základem tvořivě pracovat.
A co jste zjistili?
Že stereotypů panuje více, než jsme čekali. Ale zároveň témata blízká jejich životu, volné úkoly, projektové myšlení a mediální pestrost se dětem velmi líbily.
Stálo by za to na českých školách více klást důraz na kritické myšlení a tvořivost napříč předměty, nejen při výtvarné výchově. Doufáme i ve větší rozvoj výtvarné výchovy, která má velký potenciál při kultivaci vnímání, empatie, spolupráce i kulturní gramotnosti, pokud se oprostí od výroby vánočních a velikonočních ozdob, kopírování mistrů či obtiskování razítek a rukou.
Daří se vám efektivně skloubit mateřství s výtvarnými aktivitami?
Je to náročné, logisticky, emočně a finančně. Nejde navíc o to skloubit „jen“ mateřství a výtvarné aktivity, ale také další zaměstnání, které většina českých umělců a umělkyň musí mít, aby se uživila. Řada z nás působí na vysokých školách s velmi nízkými platy, což přispívá k celkové vyčerpanosti.
Pokud se takové nastavení pak zkombinuje s dětskými nemocemi, které dovedou ze dne na den překopat všechny plány, a s neochvějným rytmem školek a škol, vznikají velmi stísněné podmínky pro tvorbu.
Strávit celý den v ateliéru zní jako utopie. Když najdu tři hodiny času, jsem za to ráda a musím je plně využít. Často také pracuji večer a v noci poté, co Esterku a Zoinku uložím. Řada mých známých se nakonec v tomto režimu už nechtěla pohybovat a umění na chvíli či nadobro opustili, čemuž se vůbec nedivím. Já si nicméně život bez tvorby nedovedu představit.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Kunsthalle Praha