Článek
Kotyza bývá řazen k magickému nebo i fantasknímu realismu. Pravdou je, že se v jeho dílech často prolínají dva světy. Ten skutečný, tedy reálný, a vysněný, tedy fantastický.
Návštěvník, který je naladěn na malířovu duševní frekvenci, se může stát někým, kdo tiše kráčí v jeho stopách a žasne. Žasne, kudy je možné vézt se na vlnách fantazie. Díky tomu, že tvůrce je osamělým poutníkem přírodou i opuštěnými městy, je určitá samota zaručená.
Lidé v jeho dílech sice neabsentují, ale stávají se určitými statickými prvky, obohacujícími celý obraz. Nejsou pasivní, ale stávají se spíše součástí globálního vizuálního vjemu diváka.
Jako příklad lze uvést olej na plátně Máme rády žluté květiny z roku 1969. Na díle dominují dvě barvy. Žlutá, kterou tvoří záplava květin ubíhající jako létající koberec až někam k horizontu, a modrá, sytě kolorující blankyt nebeské klenby.
Dílo Máme rády žluté květiny prezentuje surrealistický pohled na svět.
Dva černobílé ženské akty sedící pod moderním nadjezdem se stávají spíše skulpturami v krajině než skutečným živými bytostmi. Přesto však nepůsobí dojmem nepatřičnosti.
Fenomén odcizenosti navozuje dílo Čekající město (1975). Autor zobrazil postapokalyptický fragment obří aglomerace z nadhledu. Jako kdyby se člověk díval do rozvalin místa, které snad destruoval procházející gigantický obr. Milovníkům filmové tvorby může obraz evokovat černobílé expresionistické vize režiséra Fritze Langa ve filmu Metropolis, případně Batmanovo přízračné Gotham City.
Pronikání fragmentu industriální stavby s nekonečnou rozlehlosti divoké přírody je například v díle Pohled (1978-1979). Malíř navozuje pocit, že se díváme střílnou betonového opevnění ven do (zatím) liduprázdné přírodní scenerie. Jako kdybychom byli v roli vojáka, který očekává útok nepřítele každou vteřinou.
Vladivoj Kotyza zobrazuje i osamělost městských zátiší.
Hold majestátnosti přírody vzdal Kotyza sérií pěti pláten Pokus o portrét smrku složených do více než čtyřmetrové výše. Vytváří tak prostorový objekt, který se tyčí jako pohanský totem v centrální chodbě galerie. Návštěvník je konfrontován s důstojností stromu, který je na planetě mnohem déle než my.
Syrovost přírodních scenerií naplno vyhřezne v autorových černobílých pracích vytvořených pouze tuší a tužkou na bílém papíře. Striktní, minimalistická linka vytváří dojem Boleveckých rybníků v podzimním oparu, údolí Berounky probouzející se za úsvitu či okolí řeky Mže v cárech mlhy nad hladinou.
Citace Leonarda da Vinci uvedená na stěně se stává symbolickým vyjádřením tvorby Vladivoje Kotyzy. Říká, že malba není sama v sobě živá, ale je schopna vyjádřit živé věci. A to malíř na svých plátnech splňuje opravdu beze zbytku.
