Článek
(Od našeho spolupracovníka na Ukrajině)
Význam téhle dopravní komunikace pro další vývoj války si uvědomují obě válčící strany. Takže zatímco Ukrajinci se snaží všemožnými silami Kosťantynivku zásobovat, Rusové jim v tom všemi silami brání. Výsledkem je peklo na zemi.
Jak se tu dodržuje třídenní klid zbraní, který oznámil americký prezident Donald Trump? Náš vůz se řítí stotřicetikilometrovou rychlostí po rozmláceném asfaltu v tunelu z protidronových sítí. Silnice je liduprázdná, zato posetá shořelými torzy automobilů.
Z ničeho nic se proti nám objeví skupinka čtyř civilistů. Muž tlačí vpřed z města stařenu na invalidním vozíku. Na tyčku si přivázali bílý prapor. Po pravé krajnici jde jiná dvojice, muž se ženou, padesátníci. On má zafačované nohy, v pravé ruce drží plastovou klec s domácím mazlíčkem. Ona igelitku a tyčku s bílým praporem. Doufají, že smrti utečou.
Ranění civilisté prchají z bojové zóny. Doufají, že je před smrtí uchrání bílé vlajky.
I my už musíme pěšky – o tři sta metrů dál je totiž pravý pruh silnice zablokovaný – v pět ráno tu ruský dron zasáhl ukrajinský obrněný automobil.
„Nejdřív jeden trefil pneumatiku, znehybnil ho a pak se na něj slétly další a dorazili ho,“ popisuje mi situaci v první den ohlášeného příměří Serhij, šestačtyřicetiletý ukrajinský voják, který má tento úsek na starost. „Ráno Rusové trefili i auto s civilisty,“ ukazuje mi na displeji fotky těla hrůzně spáleného muže. Od pasu dolů je jen škvarek.
Pak se ozve to hnusné bzučení, Serhij strhne z ramene svůj kalašnikov a hledá na obloze cíl. Jeho dva kolegové, moji průvodci, se k němu okamžitě přidají. Očima skenují nebe a když dron konečně spatří, okamžitě zahájí palbu. Jenže dron je malý cíl, pohybuje se rychle, trefit ho není snadné. Takže letí dál, směrem ke Kramatorsku.
My se pomalu suneme po okraji silnice života, silnice smrti. Jen výjimečně se ozve dunivá exploze, to střílí dělostřelectvo. Bez jediného slova kolem nás projdou dva pěšáci. Ten druhý má celou levou nohavici nasáklou krví. Ohořelé zbytky aut, spálené pozemní zásobovací drony. „Dávejte si bacha, Rusové to tu včera na dálku zaminovali,“ varuje nás voják, co vykoukl z jednoho z průchodů. U levého pangejtu se válí černá magnetická mina velikosti bochníku chleba. Chlapi ji několika výstřely zneškodní.
Každých pět sedm minut zase ten bzučivý vzduch. „Schovej se sem, do stínu!“ dává mi povely Serhij. Muži se rozprchnou a střílí a střílí. Jsou dny, kdy každý z nich spotřebuje tisíc nábojů. Ráže 5,45 × 39 milimetrů. „Dron musíš trefit z dálky. Efektivní dostřel brokovnice je tak padesát šedesát metrů. Letí na tebe stovkou, takže máš jen maximálně vteřinu na to ho sejmout. Když ho trefíš později, tak je ve třiceti metrech a stejně pokračuje dál v trajektorii a nakonec ti bouchne pod nohama,“ vysvětluje mi Serhij, proč tu brokovnicím nevěří. Ví, o čem mluví. Jsou dny, kdy tu ve dvou dokážou sestřelit dvacet ruských FPV dronů. Na ty větší, křídlaté, mají nachystaný kulomet PKM.
V Kramatorsku celý den houkají sirény varující před bombardováním, žádný vzdušný útok dnes ale nepřijde. Trumpa asi nikdo velkými explozemi naštvat nechce. Tohle příměří platí možná pro týl, na frontě ale zabíjení pokračuje. Bzučivá dronová válka.
