Článek
„Je to vlastně příběh mojí chalupy v severočeské Doubici a lidí, kteří tam žili. Nalezené věci v ní a kolem mě inspirovaly. Veškerá díla jsou nová a vznikala zhruba čtyři roky,“ uvedla autorka.
Pokud vstoupíme do galerie, získáme najednou pocit, jako kdybychom šli proti proudu času, a stáváme se bezděky svědkem dávné historie naší země. Vyobrazené artefakty vlastně symbolizují formy zániku, pomíjivosti, ale ukazují také určitou křehkost živého organismu.
Hned naproti dveřím hlavního vstupu se skví velkoformátový akryl Lebka hlodavce. Poté nás čeká, opět velkoformátový, akryl Kostra myši. Jako kdyby ta malá zvířátka najednou zmutovala a stala se z nich děsivá monstra z hororu Stephena Kinga.
Do ještě temnějších vod vstoupíme, když sejdeme do suterénních interiérů. V pološeru visí nasvícená kopie uniformy, kterou nosila Traudi, a obrazy běžných věcí (stolička, hrnek), které tvůrkyně našla v chalupě. A navrch fiktivní portrét Traudi (její originální podobenka se nedochovala). Vše vytvořené směsí černého sopečného písku a pojidla nanášeného jako barvu na podklad.
„Traudi bylo čtrnáct let a byla členkou dívčí organizace BDM, tedy Bund Deutsche Mädel. Byla to stejná organizace jako u nás Pionýr. Její rodiče, jak jsem zjistila v místní kronice, byli antifašisté. Po válce se Traudi se svými rodiči totálně rozešla. Její rodiče odsunuli coby antifašisty do východního Německa a ji do západního. Dál se o ní neví nic konkrétního ani to, jestli byla přesvědčenou nacistkou,“ říká Bornová.
I v prvním patře galerie čeká návštěvníka překvapení. V uličce ústící do hlavního sálu visí Cyklus hmyz. Imaginativní pojetí připomíná spíše rostliny z Voynichova rukopisu (ilustrovaná kniha napsaná neznámým písmem v neznámém jazyce - pozn. red.).
Při vstupu do posledního sálu nás přivítá hudba evokující tak trochu pochod. Jde o píseň Erika, která původně pojednává o dívce a vřesu. Nacisti ji zneužili a pojali jako pochodovou píseň jejich válečné mašinérie. Noční můry vyobrazené na prezentovaných dílech symbolizují stín smrtihlava, čímž se vracíme opět proti proudu času do krutých dob naší historie.
Výstava Eriky Bornové není ani oslavou nacismu, ani dehonestací poválečného odsunu Němců. Jejím cílem je ukázat, že pařáty stínů horké historie dosahují až do dnešní doby. Oblast takzvaných Deutschbȍhmen (zhruba sever a západ České republiky) totiž skrývá stále mnoho tajemství, ale i zasutých kostlivců ve skříni.
