Vědomí smrti nás ukotví v přítomnosti. S ním zjistíme, co je v životě důležité, říkají autoři minisérie Bora

Zuzana Marianková (ZM): To, co jsem si odnesla já z těchto workshopů, je: když trochu poodstoupíme od sebe sama a od toho, co právě prožíváme, zjistíme, že každé trauma, i to největší, má v sobě kousíček komedie. Zvlášť patrné je to v hraničních situacích, kdy skutečně začne o něco jít, například o život. Tehdy traumata ztrácejí význam, ztrácejí relevanci, protože člověk se ocitá pevnýma nohama v přítomnosti.

ZM: Bez vědomí smrti se vznášíme zaklesnutí mezi minulostí a budoucností a různá traumata, která prožíváme, nám způsobují strachy z budoucnosti. Kdežto když je smrt blízko, automaticky nás to silně ukotví v přítomnosti. Myslím, že trochu to z toho podprahově i vychází. Ti lidé na maják přišli kvůli nějakým svým traumatům, která postupně odhalují, řeší, ale to, co se stává nejdůležitějším, je přežít.

ZM: Nemohu jmenovat název kurzu a kdo ho pořádal, ale byl to workshop, který se zaměřoval na smrt a na inscenování přicházející smrti. Bylo nás tam asi 70 na jedné chatě. Nejinspirativnější pro mě bylo to, že se setkáte s úplně cizími lidmi a bez jakýchkoli okolností se jim otevřete a sdílíte s nimi svá traumata, tajemství.

Traumata, bolesti jsme se tam učili banalizovat. Abychom zjistili, že tváří tvář smrti všechno, čeho jsme si cenili, pozitivní i negativní, ztrácí jakýkoli význam. Kurz byl právě o tom, abychom nasměrovali pozornost na věci, na kterých skutečně záleží, a nedrželi se věcí, které v měřítku celého života vlastně nemají význam.

ZM: Obsah toho, co se děje na workshopu na majáku v seriálu Bora, je postaven z vícero mých zážitků a z různých workshopů. Obešla jsem jich velmi mnoho, nejprve z vlastních osobních důvodů, a když jsem začala pracovat na tomto projektu, stal se z toho sběr materiálu a začala jsem vyhledávat tato místa.

Inspirativní byli i sami účastníci workshopů, protože jsou to lidé, které bych ve svém životě nikdy nepotkala a nesblížila bych se s nimi. Jsou to lidé z různých koutů Slovenska i zahraničí, z různých odvětví a za jiných okolností by se nikdy nesetkali.

ZM: Byla jsem i na workshopu, kde se používala ayahuasca, to byl také velmi zajímavý zážitek. Psychedelická zkušenost pod vedením šamana je velmi transformační. Není to samozřejmě lék na všechny problémy, ale dokáže to mnoho věcí ulehčit.

Marek Najbrt (MN): Podle mě to je vyvážená kombinace obou žánrů. Což je mému myšlení blízké. I ve svých dřívějších věcech často míchám vážnost s nadsázkou. Dramata mívají absurdní rysy a to mě zajímá i baví. A navíc to odpovídá mému vnímání reality.

ZM: Ráda bych připomněla, že komediální či humorný rozměr příběhu vtiskl Daniel Majling (slovenský dramatik a spisovatel - pozn. red.), za kterým jsem se svým námětem přišla.

Později, když jsme příběh přepisovali a dostával finální podobu, z projektu odešel, ale samozřejmě jsme se rozešli v dobrém. Byla to dlouhá práce, na kterou měli různí tvůrci různé názory. Já Danielovi děkuji za obrovský vklad, který do projektu vložil.

MN: Se Zuzanou jsme se předtím neznali a neměli za sebou žádnou společnou práci. Mě oslovili producenti Silvie Michajlova a Ondřej Zima v okamžiku, kdy už měl scénář poměrně ucelenou podobu. Myslím, že měli pocit, že je to úkol pro dva režiséry.

V příběhu je docela dost technicky i trikově náročných situací, většina děje se odehrává během bouřky, takže chtěli násobit režijní potenciál. Pro mě to není neobvyklá situace, ve dvou už jsem točil několik projektů.

ZM: Úplně na začátku byl můj požadavek na druhého režiséra, protože projekt byl velmi náročný a my jsme neměli jediný den rezervu nad natáčecí plán. Už se mi několikrát stalo, že jsem při projektu onemocněla a nemohla jsem ho dotočit a narychlo jsme někoho hledali. Nechtěla jsem tedy riskovat, že to bude celé stát na mně.

Beru svou práci vážně a řekla jsem si, že už to nechci potřetí riskovat. Zvláště s projektem, ve kterém máme československou hereckou výkladní skříň! Cítím i závazky vůči producentům, vím, že nejde jen o naplnění mých režisérských ambicí. Nerada hazarduji, takže to, že jsem k sobě chtěla partnera režiséra, bylo spíš takové bezpečnostní opatření.

MN: Mě to bavilo číst. Líbila se mi snaha o naplnění klasického žánrového půdorysu. Skupina lidí živlem uvězněná na jednom místě a konfrontovaná s vraždami. A vyhovoval mi nadhled, který to mělo.

MN: Casting začal s dost velkým předstihem. Některé postavy nacházely své protagonisty už v průběhu psaní scénáře, jiné jsme obsazovali dodatečně. Ale bylo jasné, že to bude mix slovenských i českých herců nejvyšší kvality, taková ta klasická „plejáda“.

A zase šlo o to, vybrat lidi schopné obou již zmíněných poloh. Musím říct, že výsledná sestava se mi líbí a jsem vděčný za nové vztahy i intenzivní společný zážitek.

ZM: Mám svoje oblíbené herce, kteří mě velmi inspirují a s nimiž pracuji už téměř deset let, od svých studentských let. To jsou Zuzana Mauréry, Tomáš Maštalír nebo Daniel Fischer. Ti byli jasní od začátku. Čeští herci přicházeli postupně, plno z nich jsem osobně neznala.

Ale například když jsem viděla Kláru Melíškovou v seriálu Michala Blažka, okamžitě jsem si ji z obrazovky zamilovala, věděla jsem, že to musí být Palečková v Boře. Všichni jsou skvělí, Aňa Geislerová, Standa Majer, Jan Révai, Jan Kolařík, Richard Autner, Elizaveta Maximová, Jozef Vajda… byl to takový mix, postavila jsem herce, které mám nejraději - ale mám dojem, že jsme naše postavy obsadili nejlepšími herci, kteří na Slovensku a v Čechách jsou!

ZM: Kurzy se vždy konaly na nějakém odlehlém místě, na chatě, v horách… s nápadem na maják přišel jako první slovenský producent Daniel Dangl. A to už ve chvíli námětu a při psaní prvních stránek scénáře. Jsem mu za to velmi vděčná.

I on později z projektu odešel, což opět souvisí s tím, jak dlouho jsme na něm pracovali. Maják má mnoho symbolických významů, existuje málo jiných míst, ze kterých není úniku, než je maják na rozbouřeném moři.

Maják je ale také pro trosečníky symbolem naděje a maják na Jadranu je pro plno Čechů i Slováků místem, které mohou dobře znát.