RECENZE. Fallout: Svržená bomba do pole seriálů. Postapokalyptické putování za ztracenou hlavou baví nejen přívržence her

Podobně jako minulý rok u povedené adaptace hry The Last of Us i v případě Falloutu jsem jako nehráčka zcela přesně nevěděla, co očekávat. A stejně podobně jsem byla i překvapená, když jsem se od obrazovky opět nedokázala odtrhnout. Otázek jsem přesto měla plnou hlavu. Zajímaly mě naznačené spojitosti, skryté odkazy na hru i věrnost hernímu prostředí a atmosféře.

První epizoda s názvem Konec začíná v Americe padesátých let. Studená válka, která se táhne již jedno desetiletí, dosahuje svého vrcholu. Svět se připravuje na nejhorší, zatímco se společnost snaží dál žít jakž takž normální život.

Bývalý westernový herec Cooper Howard (Walton Goggins) právě vystupuje jako kovboj na dětské narozeninové oslavě, když se na obzoru objeví atomový hřib.

Apokalypsa je tady. Lidé spěchají k bunkrům a rvou se o místa, kterých je omezený počet. Prvních sedm minut epizody tak brilantně naservíruje všechny podstatné střípky z momentálního rozpoložení společnosti. Zároveň nenuceně seznamuje s postavami a připravuje si půdu na děj, který bude následovat.

Už tady je pro hráče připraveno několik detailů, které Falloutem nepolíbený divák pochopí až zpětně.

O více než dvě století později se ve vaultu (bunkru) s číslem 33 právě Lucy MacLeanová (Ella Purnellová) chystá vstoupit do dohodnutého sňatku s neznámým mužem z vedlejší jednotky. Šťastný svatební den jim ale naruší skupina nájezdníků z povrchu, kterým se za záhadných okolností podařilo infiltrovat do krytu 32.

Radostná událost se v mžiku promění v krvavou bitvu, kterou, stejně jako mnoho následujících, provází hudba z padesátých/šedesátých let. Prostředí několikapatrových krytů se zde velmi dobře představí.

A přestože byly záběry pro „krvavou svatbu“ pořízeny na třech různých lokacích, ve výsledku korespondují natolik, že i fanoušci Falloutů oceňují věrohodné prostředí podobné hře.

Po zajetí Lucyina otce ženou jménem Moldaverová (Sarita Choudhuryová) se navzdory zákazu vedoucích bunkru Lucy rozhodne vyjít na povrch a za každou cenu otce najít a zachránit. Jakožto celoživotní podzemní „vaultérka“, která nikdy nečelila žádné větší hrozbě, musí v nukleární pustině spoléhat na intuici a nadstandardní dávku štěstí.

Nástrahy ve formě násilí, radiace, zlodějů, ghúlů, kanibalů, zmutovaných švábů a vodních příšer na ni čekají na každém kroku. Se svojí hláškou „ouky douky“ se však vrhne do nepoznaného světa po hlavě.

Celoživotní hodnoty lidí v bunkru 33, jako je respekt, spolupráce, skromnost a zdvořilost, se po drsném útoku mezi obyvateli pomalu, ale jistě vytrácejí. Jinak tomu je u Bratrstva oceli na povrchu, které naopak věří, že Pustinu lze ovládat pouze a jen silou. Seriál velmi zajímavě ilustruje život po katastrofě, ve kterém se odráží touha po přežití, otázky morálky a lidská přizpůsobivost i odolnost.

Právě odolnost je jedním z hlavních pilířů Bratrstva. Jejich rytíři, kterým nikdy nevidíme do tváře kvůli mohutným robotickým oblekům z oceli s názvem Power Armer, si své místo zasloužili velkými činy a sbíráním relikvií z minulosti.

Přisluhující panoši, kteří povýšili ze spodní příčky aspirantů, ctí své pány bez výjimky a slouží jim do posledního dechu. Až na Maxima (Aaron Clifton Moten), který se se svou pozicí zcela nesžil a místní pravidla má problém přijmout za vlastní.

Hrozbu s velkým H zde představují již zmiňovaní ghúlové. Lidé někde na půl cesty mezi živými a mrtvými, kteří si za pomoci nespecifikované látky stále dokola uměle prodlužují život. A to klidně donekonečna, jako to dělá právě Cooper Howard. Ten se s přestávkami, kdy své tělo regeneruje na kapačkách v hrobě, shání po největších vypsaných odměnách a také své ženě s dcerou.

Kde Cooper své milované najde, dojde pozornému divákovi velmi rychle, příběh se však k vytouženému rodinnému setkání dostane až v dalších řadách. Do té doby je totiž potřeba dobře poznat místní poměry, které dělají tu správnou postapo atmosféru.

Šarlatány, překupníky, drogově závislé, farmáře, sekty, samozvané vůdce, přeživší bombardování, dvouhlavá zvířata, roboty zpracovávající lidské orgány, ale třeba i další osazenstva a tajemství bunkrů.

Ve Falloutu se povedlo ladně a často až ironicky skloubit atmosféru padesátých let v USA s rozsáhlými následky radiace a krvavými scénami plnými zlámaných nebo uřezaných končetin.

„Neztrácej hlavu“ zní motivační nápis Vault Boye - malovaného maskota na plakátech v bunkrech, jenž je ikonický právě už z her Fallout. Jeho úsměvná doporučení se zvednutým palcem si však lidé (na povrchu a brzy i ti v podzemí) k srdci moc neberou.

Seriál nechává diváka propadnout kouzlu dvou ze tří hlavních postav - Lucy a Cooperovi. A to nejen proto, že je herci dokázali velmi dobře ztvárnit, ale i díky scénářům, ve kterých se je podařilo perfektně vykreslit a polidštit.

Ke třetímu hrdinovi, Maximovi, cítí divák během první série všelicos. Sympatie, nesympatie, lítost i nepochopení. Cesta k němu se hledá možná i kvůli jeho občasné hlouposti trochu hůř. Naivita Lucy je přitom leckdy mnohem větší, ale pro diváka přijatelnější a pochopitelnější.

Hráči, kteří se báli, že seriál zkazí, co může a takzvaně znásilní předlohu, mluví o adaptaci pojaté s respektem a se znalostí prostředí. Ozývají se však i tací, kterým chybí temná atmosféra typická pro Fallout. Ta dle nich není v seriálu dostatečně dobře zobrazena.

Tvůrci seriálu se ovšem drží stylu Falloutu, který nastolili vývojáři z Bethesdy. Rozhořčení se tak ozývá hlavně z tábora fanoušků prvních dvou dílů, které vytvořilo studio Interplay.

Postup, který tvůrci zvolili, kdy na pozadí herního světa vypráví nový příběh s neznámými postavami, zkrátka funguje. Díky důrazu na kvalitní vizuál, kombinování praktických a digitálních efektů a rychlému tempu vyprávění lze odpustit i pár kousků blíže nespecifikovaných technologií, pro jejichž vysvětlení jsem si musela dojít za znalcem hry.

Po celou dobu si seriál drží rychlý spád a úspěšně balancuje mezi komedií a dramatem. Každý díl odhaluje nové vrstvy postapokalyptického světa, příběhu i postav, což dělá z Falloutu zábavnou a neokoukanou podívanou.

Z úst kritiků, hráčů i nováčků v žánru zní směrem k tvůrcům i hercům málo výtek, zato hodně chvály.

Hlavní hvězda Ella Purnellová si svým výkonem zajistila ještě větší oblibu u fanoušků herních adaptací. Ti ji znají už z animovaného seriálu na motivy hry League of Legends s názvem Arcane, kde namluvila postavu Jinx.

Scenárista a režisér Falloutu Jonathan Nolan (bratr Christophera Nolana) zajímavě skloubil humor seriálu Banda (v originále The Boys, vyšlo také na Prime Video), náladu seriálu Westworld (tvořil také Jonathan Nolan) a prostředí podobné tomu z The Last of Us (také postapokalyptický svět a také hra). Třešničkou celého zážitku už je jen soundtrack, který netvořil nikdo jiný než Ramin Djawadi (Hra o trůny, Westworld).

Finální odhalení, romance s hnijícími hlavami v náručí a střet všech čtyř dosud poznaných světů krásně zakončují nadupanou podívanou. Silný příběh servírovaný s lehkostí ruku v ruce s kvalitními hereckými výkony a vizuálně zajímavým prostředím dělá ze seriálu Fallout jednu z nejlepších herních adaptací, které byly kdy natočeny.

Čekání na druhou sérii bude bolavé, ale pokud si nadále udrží nasazenou laťku, věřím, že bude stát za to, a říkám: „Ouky douky!“