Herec Petr Uhlík: Role, kdy se člověk může úplně změnit, miluju

Rolí, kdy se člověk může úplně změnit, je pořád málo. Tohle je jedna z možných změn vnitřních a vnějších, které já miluju a kvůli kterým svou práci dělám. Vnímám to velmi pozitivně a vážím si toho a zároveň se z toho chci nezbláznit.

Na hlavní roli je také příjemné to, že herec má abnormálně času na zkoušení, je středem pozornosti a může na své roli opravdu pracovat a vytvořit větší oblouk. Má větší potenciál a plochu něco skutečně zahrát, což je vždycky výzva.

Přijde mi herecky hodně zajímavé. Ale i v rámci mě samotného. Samozřejmě se do příběhu, který ztvárňuji, nemůžu stoprocentně vcítit, ale můžu něco tušit. Můžu zveřejnit svoje pocity, které z toho mám a které se mi v životě objevují proto, abych to mohl ztvárnit.

Mám trochu pocit, že se mi i v osobním životě děje nějaké rozložení sebe sama. Je to možná destruktivní, ale pro mě příjemné a vyhovující.

Zdeněk Koubek je opravdu složitá postava, když se k ní budu vyjadřovat, tak jen jako k filmové postavě. Protože netočíme dokument, seriálová postava samozřejmě není napsaná přesně tak, jak žil. A k roli jsem se dostal normálně přes kamerové zkoušky, kterých bylo opravdu hodně a byly dlouhé. V tom to bylo podobné jako Metoda Markovič, tedy ve snažení se o to, aby vůbec něco bylo.

Když mi volali, že to vyšlo, tak už jsem týden trénoval, protože jsem nechtěl ztrácet čas. I kdyby nakonec třeba řekli ne, tak jsem se do toho pustil. Protože i ve svém vlastním životě jsem potřeboval nějaký spínač, aby se můj život trochu otočil.

Minulý rok jsem neměl tolik příležitostí jako ve zmíněných předchozích seriálech. Loni bylo takové udržovací období. Ale tahle role mi najednou zase připomněla ten předminulý, velmi intenzivní rok. Myslím, že je totálně výjimečné u toho být.

Vždyť třeba po Metodě Markovič mi spousta lidí říkala, že takový projekt už nemusí třeba nikdy přijít. Přitom je to totální náhoda. Teď ten příběh žiji znova a jsem z toho unavený a zároveň mě to šíleně nabíjí! Přijde mi to skvělé a moc si toho vážím.

Knížek je několik, Lída Merlínová o ní napsala román (v roce 1935, Zdenin světový rekord - poz. red.), dokumentů je také mnoho, ale stále jde o to, že v seriálu vytváříme fiktivní postavu. Sice má reálný základ, ale zároveň ji dostáváme do situací, ve kterých možná byla, možná nebyla. Ale zajímavé je, že se člověk na nějaké téma nastaví a začne fungovat jakýsi magnetismus, alespoň mně se to tak děje.

Třeba den poté, co jsem vyhrál kamerové zkoušky, jsem jel autobusem a v něm seděla dívka s knížkou Příběh české rekordwoman (Pavel Kovář, 2017 - pozn. red.). Najednou to všechno dává smysl, najednou se ocitám v nějakém nereálném světě, ale reálném víc, než je ten reálný, což je pro mě vždycky příjemné.

To vůbec netuším, to je otázka na lidi, kteří mě vybrali. Já se teď snažím naplňovat jejich vizi a doufám, že mi to jde. Většinou mám tendence pochybovat, zároveň ale už se svými pochybami umím pracovat. Upřímně nad sebou samým nepřemýšlím jako nad člověkem, který něco umí. Spíše v tom smyslu, že mám štěstí a že to vždycky nakonec nějak dobře dopadne. Že bych v tom hledal nějaký racionální smysl, tak to ne.

Miluji 30. léta. Mám sklony k tomu obklopovat se předměty z dřívějších dob, líbí se mi starožitnosti. Nemusí být konkrétně z tohoto období, ale je to doba, kdy každý předmět má svůj design. To je podle mě úplný protipól dnešní doby, kdy polička je jenom polička. Předtím to byl designový artefakt a ještě úplně nadčasový - 30. léta podle mě charakterizuje nadčasovost.

Je to nějaká celistvost se sebou samým a hlavně citlivost, kterou jsem, upřímně, po nějaké době sám v sobě zapomněl. Citlivé, až dětské vnímání, nezaujatý pohled na cokoli, čistota, na tyhle věci dost často zapomínám a nechávám se strhnout nějakým balastem vnitřních pocitů, které potom zastíní realita kolem mě.

Snažím se uvědomit si, že každý obraz je něco jako gem, který je potřeba vyhrát. Ne vždycky se to povede. Chci k této hře neustále přistupovat od začátku, nenechávat se strhávat už prožitým, ale neustále k novým podnětům přistupovat s novým pohledem a nezabíjet se na minulosti.

Další klíčová věc je, že do mého života vstoupil řád i díky sportu. To vnímám jako nejdůležitější věc. Jsem trochu osudový, rád si určité věci určuji a tohle natáčení je pro mě taková tlustá čára za Petrem 1.0. Cítím posun vnitřní i pracovní, který směřuje k nové verzi mě samotného a doufám, že mi z toho všeho něco zůstane. Včetně třeba právě sportu.

To je mi asi úplně jedno. Jsem rád, když si uvědomím, že nenesu zodpovědnost za spoustu jiných povolání, která tu jsou se mnou. Snažím se soustředit sám na sebe, uvědomuji si čistě jen svoji úlohu. Jsem herec a udělám maximum pro to, aby to za mě bylo stoprocentní, aby mi tvůrčí tým, režisér, kameraman řekli, že to je, bylo dobré. To, co nastane potom, je mi jedno. Soustředím se na to, abych vyhrál další gem.