Spisovatel Jacek Dukaj. Polák, jenž poslal atomovku do Kremlu, a jeho Led míří na Sibiř

Slůvkem těžký myslí nejen důmyslně sestavený příběh z prostředí takzvané alternativní historie, plný rusismů, slovních novotvarů, ale také tloušťku knihy. Ta má v českém vydání – oceněném letos Magnesií Literou za překlad – přes tisíc stran. Děj románu je zasazen do fiktivní doby, kdy je Polsko stále součástí Ruska a kdy neproběhla ani první světová válka, ani bolševická revoluce. Píše se v něm rok 1915.

Důležité je říct, že kniha vyšla před delší dobou. Proto budu při odpovědi na vaši otázku trochu fabulovat. Zkusím si vzpomenout, co jsem odpovídal v Polsku v době, kdy kniha vyšla. Čímž se přiblížím pravdě… Na začátku mého nápadu nebyla touha popsat historickou událost, ale určitý logický problém. Přečetl jsem si jeden odborný článek, který řešil otázky pojetí minulosti. To téma mě absolutně fascinovalo, přemýšlel jsem, jak bych ho zobrazil. Rozhodl jsem se, že musím najít nějaké reálné věci v našem skutečném světě. Chtěl jsem tím čtenáři usnadnit vstup do logického problému. A jedním z bodů, kterého jsem se mohl chytit, byl datum napsaní dotyčného článku.

V době, kdy spadl na Zem tunguzský meteorit (červen 1908 - pozn. red.). Tahle událost nastartovala můj fikční proces kolem logického problému… Všechny jeho další složky ji jen ilustrují. Základem nápadu na Led tak tedy byla snaha prvotní myšlenku objasnit.

Již třicet let rusky nemluvím. Což je určité moje omezení. Ale na základní a střední škole jsem se ruštinu osm devět let učil, mluvil jsem jí a četl v ní. Z čehož mi zbylo čtení a porozumění.

Hodně jsem v ní četl. Procházel jsem ruské prameny, četl knihy, abych se do jazyka, do jeho melodie, rytmu znovu vcítil. Mám pocit, že když mluvíte, přijímáte určitý druh myšlení dané řeči. Chtěl jsem, aby ruská mentalita přešla i do Ledu.

Teď se dostáváme k české verzi Ledu, kterou mají na svědomí vaši překladatelé. Vychází z logiky češtiny. Český překlad jsem sice v ruce měl, ovšem, jak se různé pojmy z mého románu do češtiny přeložily, vážně netuším. Nevím, co s mými výrazy udělali, jak je v češtině spojili s realitou, aby kniha fungovala. Asi bych vás tedy přesnou odpovědí zmátl.

Ano, na tohle vám odpovědět mohu, protože jazyk, který používám, znám. Jde o kombinaci polštiny, rusismů s neologismy… Jinak ještě k vaší předchozí otázce, každý jazyk si vyžaduje vlastní sestavu. Nyní řeším podobnou věc s člověkem, který překládá Led do angličtiny. Angličtina je zcela odlišná od slovanských jazyků, používá jiná pravidla, syntax, skloňování…

Nezná změnu významu, která nastane, když ke kořeni slova přidáte předponu, příponu. Navíc slovanské jazyky jsou si docela, někdy dost, blízké. V polštině jsem tak rusismy nemusel z devadesáti procent ani vysvětlovat, jejich význam byl čtenářům jasný. Jazyky jim přirozeně splývaly, přecházely do sebe. V angličtině, němčině… na to spoléhat nemohu.

Když jsem četl polskou literaturu, která vznikala po roce 1990, zjistil jsem, že Led je v rámci kategorie historické romány skoro nejrealističtější. Píšete-li podobnou knihu, máte hodně volné ruce. Autor se něčím inspiruje, ale fakta ho nesvazují. Má pocit, že nemusí přesně popsat, jak to doopravdy bylo.

Nemusí před psaním dělat velké rešerše, zaměřit se na detaily. Romány označované jako ty, které řeší alternativní historii, jsou také jakousi hrou. Pro ty, co si rádi hrají, co se rádi ponoří do určitého období, do jeho estetiky. Píšete-li jej, musíte pochopit logiku změn, jež fungují. Je důležité vnímat samotný moment změny. V Ledu to je pád Tunguzského meteoritu. Událostí, které byly před a po něm…

Filozofii.

Tohle členění, počet stran patří zase českému překladu. V polštině vypadá jinak. A já jsem ho měl v počítači na 1600 normostran. A jak dlouho jsem je psal? Dlouho. Na začátku jsem si myslel, že píšu povídku. To se změnilo, když jsem měl asi sto či sto padesát stran. Pochopil jsem, že jsem stále na začátku a že píšu cosi delšího. Snažil jsem se vytvořit určitou podobu světa 19. století, kdy neexistovaly počítače, internet.

Svět fungoval v úplně jiném tempu. Proto je pro nás, současníky, asi těžko pochopitelné, kolik prostoru ruští autoři 19. století věnují popisům. Jenže oni museli, aby čtenáři jejich knihy pochopili. Podobně se, logicky, vyjadřují  i jejich postavy, popisují celý svůj svět. Zároveň byly v románech prezentovány určité filozofické teze, které chtěl autor předat dál.

Ano, délka odpovídá stylu, kdy vznikaly. Pokud píšete moderní román, musíte popisné pasáže téměř vynechat. Nemáte ten velký prostor, kde můžete děj široce rozprostřít.

Hned několik lidí. V případě Ledu to byl hlavně odpovědný redaktor v nakladatelství, ale také jazykoví a jiní odborníci. Ti mimo jiné kontrolovali, zda správně přepisuju rusismy. U nich jsem pro knihu volil fonetickou verzi. Jazykovědci museli projít „sporné“ samohlásky, které se z azbuky do latinky přepisují často různě. Já jsem jejich prostřednictvím chtěl vystihnout rozdíly svých postav.

Dlouze jsme o tom mluvili. Rozdíly v přízvucích, výslovnosti… byly na přelomu 19. a 20. století značné, lišily se oblast od oblasti. Museli jsme najít standard, který funguje. Já jsem kvůli tomu procházel dobové noviny, abych zjistil, co je správně. Víte, co jsem objevil?

To, že v jedněch novinách může mít stejné slovo různou podobu. Norma nebyla pevná. Musel jsem normu v tehdejší polštině sám v Ledu nastavit.

Tohle se moc srovnávat nedá. Možná se v Polsku prodá víc knih než u vás, jenže – co vím – Češi mnohem více než Poláci čtou. U nás si je může běžně koupit asi pět procent, movité populace. Proto jsou i dražší, krásné, mají dobrý papír, krásné ilustrace… Často je ani nečtou. Vy, Češi, jste na tom prý jinak. Asi víc vycházíte z německé kultury. Knihu si kupujete, jen když si ji chcete přečíst, chodíte do knihoven. Literatura má pro vás hodnotu.

Podívejte se na odborné studie, na statistiky, na srovnání. Polsko je na mapách zachycujících vztah k literatuře jako „černá díra“. Všechny země kolem nás čtou mnohem, mnohem víc.

V polštině ano. Ale kolik jsem ho prodal? Nemám to v hlavě… Předpokládám, že něco kolem sta tisíc. Musíte vzít ale v úvahu, že je na trhu roky. Velmi dobře se prodává stále hlavně kolem Vánoc. Myslím si, že ho lidé kupují, aby měl jejich dárek svou váhu…

U Ledu tyhle souvislosti nevidím, u jiné mé knihy mě napadly. Dokonce mi navrhovali, že by se mohla přeložit do ukrajinštiny, sloužit jako určitá morální podpora. Xavras Wyżryn (1997 - pozn. red.). zachycuje dlouhou válku s Ruskem, kde jsou Poláci okupovaným národem. A jede se tam mimo jiné s atomovou bombou do Kremlu, což Ukrajinci nyní chápou, oceňují.

Bohužel Ruskem koluje velmi špatná, nelegální kopie, překlad, který jsme se snažili, i přes právníky, zablokovat. Neuspěli jsme. Pirátství v Rusku je nezadržitelné.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Led - Jacek Dukaj (2021, pevná)