Skupina Škwor vydává nové album Vyvolenej

Leo Holan: Za novým albem si stojíme pokud jde o výběr skladeb, jejich náladu, zvuk, energii i texty. Od začátku jsme o něm měli jasnou představu. Chtěli jsme na desce mít spoustu energie, moderní zvuk a hutnost. Je také mnohem melodičtější. 

Petr Hrdlička: Nikdy jsme nebyli ortodoxně tvrdá kapela se silným jádrem metalových fanoušků. Jistě, pár jich ztratíme, ale máme zkušenost, že nás začínají poslouchat dvanácti až patnáctiletí lidé. Spousta kapel se tomu brání, ale mi to chápeme tak, že si fanoušky vychováváme. Padesátiletí lidé na nás chodit nebudou a ti mladší mají většinou jiné starosti.

Leo Holan: Některé nové skladby jsme si vyzkoušeli na koncertech, třeba když jsme na podzim byli na turné s Kabátem. Fungovaly, lidi je vzali. Muzikou mládneme, což někteří z nás potřebují. 

Hrdlička: Škwor vznikl z legrace. Začali jsme dělat nějakou muziku, pořádně jsme ani nevěděli jakou, a texty na první desce byly vulgární a chvílemi až stupidní. Vyvíjíme se ale, ty sprosťárny nás už na koncertech nebaví, i když je lidi pořád chtějí. Texty si píšu sám a nemám pocit, že na téhle desce jsou politické věci. Když v písničce Už je takovej zpívám o bezdomovci, není to politika. Vyjadřuju se k tomu, co mě štve, a štve mě toho moc. Když jedu autem a něco mě naštve, zastavím a hned píšu text. Nic si nevymýšlím, ty texty jsou spíš sociální. 

Hrdlička: Musíme skloubit práci a muziku, což je problém. Všichni děláme, protože z té hudby není tolik peněz, abychom z ní mohli žít.

Holan: Jsme lidi, kteří se dobře snesou. Jsme spíš kamarádi než nějací superhráči. Když přijdeme mezi lidi, kteří jsou tzv. normální, koukají na nás divně. A my na ně. Neumíme se mezi nimi chovat, nikdo z nás nemá rodinu. Je to jiný svět, trochu schizofrenie. Večer hrajeme před stovkami lidí a rána makáme v práci. Kdybych ale měl přestat hrát, chodit do hospody a kecat s lidma na koncertech, zbláznil bych se.