Hlavní obsah

Václav Bělohradský: Velká sametová. „Dejte mi do ruky mávátko a řekněte jak volat sláva“

17. 8. 2021, 10:00
Právo, Václav Bělohradský, SALON

Ve světě přesyceném informacemi o událostech je „rozhodující událostí“ jejich zarámování, teprve to je dělá pozoruhodnými a zakotvuje je v kolektivní paměti.

Foto: Petr Horník, Právo

Václav Bělohradský (1944) je filosof a kmenový autor Salonu.

Článek

I oslavy třicátého výročí listopadu 1989 byly předloni inspirovány ideou učinit z něj kotvu postkomunistické demokratické společnosti a „počátek demokracie v naší zemi“. K takovému pojetí oslav patří ale i trauma z „promarnění“ možností, které „revoluce“ tehdy nabídla.

Významná část protagonistů i dnešních interpretů Velké sametové vidí současnou politickou situaci jako výsledek kolektivní frustrace z brutální redukce vývoje po roce 1989 „na jeden ideologicky úzce definovaný směr, jehož důsledkem byla oligarchizace systému“ – na přechod k tržní ekonomice krátkou cestou pod neoliberální taktovkou Václava Klause. Mnoho politických komentátorů považuje i antiliberální obrat právě probíhající v celé postkomunistické Evropě za jeden z příznaků této frustrace.

Editoři antologie Otisky sametové revoluce: Kde přebývá devětaosmdesátý? (Karolinum 2021) Petr Agha a Jan Géryk v ní shromáždili autory narozené až po roce 1989, ne účastníky, ale potomky Velké sametové. Ti proto ve svých esejích kriticky reflektují především způsob, jakým je tato událost vpisována do české kolektivní paměti. Antologie je pojata interdisciplinárně, prolínají se tu pohledy filosofů a historiků zabývajících se dějinami soudnictví, mentalit, muzejnictvím i mediálními obrazy jiných národů. Významným příspěvkem ke kritické reflexi tématu jsou rovněž ilustrace Terezy Basařové. Doslov editoři svěřili Martinovi Dokupilu Škabrahovi.

Kontinuita vs. diskontinuita

Jak ukazuje ve vstupní studii Jan Géryk, zmíněný „velký počátek“ (demokracie u nás) se dostává do permanentního sporu s „malými počátky“, kterými byly politické iniciativy stran i podnikatelských uskupení, tvořících ve svém celku svobodnou občanskou společnost.

Foto: archiv nakladatelství Karolinum

Petr Agha, Jan Géryk (eds.): Otisky sametové revoluce: Kde přebývá devětaosmdesátý

Ten permanentní spor má negativní dopad na českou politickou kulturu: autorita generovaná revolucí 1989 jako zakládajícím mýtem delegitimizuje demokratické vlády a instituce, místo aby byla hlavním zdrojem jejich legitimnosti. Charakteristickým rysem současné demokracie v Česku je tak „permanentní deficit systémových autorit“; „velký počátek“ se neproměňuje plynule v „ducha institucí a zákonů“ v Montesquieově smyslu.

Do veřejného prostoru se stále vrací motiv strachu z návratu „velkého druhého“, vyhnaného Velkou sametovou z našich dějin; a to spolu s podezřením, že jeho návrat je nevyhnutelným důsledkem našeho nedostatečného vyrovnání se s minulostí.

Zdá se mi, že většina autorů antologie zachycuje potenciálně antipolitický dopad napětí mezi autoritou opírající se o „mýtus 1989 jako zlomu“ a (více či méně maskovanou) kontinuitou s minulostí, na níž je fungování postkomunistické společnosti v Česku ve skutečnosti postaveno (její groteskní podobou je obliba normalizačních komedií a seriálů).

Delegitimizující rétorický patos, který zaplavuje veřejný prostor (například různá provolání hnutí Milion chvilek pro demokracii typu: nová vláda je popřením dosavadního porevolučního vývoje, začíná „druhá republika“, komunisté jsou znovu u moci), je vyvoláván falešným ideologickým konstruktem československého totalitarismu před rokem 1989 jako „velkého druhého“, který byl sice vyhnán „revolučním činem“, ale mnoho podvratníků připravuje jeho návrat v jiném převleku.

Politickou realitou je kontinuita, diskontinuita je ale „oficiální“ doktrínou režimu nastoleného po roce 1989. Je možné ty dva navzájem se negující póly nějak smířit? Nehrozí, že se rok 1989 stane předmětem nostalgických kýčů, místo aby byl zdrojem legitimnosti institucí a vlád? Je přetvoření roku 1989 v zakladatelský mýtus pouze pokračováním „staronové“ choroby české politické kultury – místo politické opozice moralistická opozice vůči politice?

Každá studie v Otiscích sametové revoluce rozkrývá napětí mezi komplikovaným „demokratickým dědictvím disentu“ a zjednodušenou ideologií antikomunismu.

Foto: Tereza Basařová

Tereza Basařová: ilustrace z knihy Otisky sametové revoluce: Kde přebývá devětaosmdesátý? (2021)

Jan Géryk poučen dílem Borise Budena vidí ještě jeden důležitý aspekt: po roce 1989 kritici „jednosměrného vývoje“ k tržnímu a stranickému systému vynuceného ODS udělali z pojmu občanská společnost velký protipól takové jednosměrnosti. Socialistický systém otevřel prostor pro společnost jako místo solidarity (třeba pracovní kolektivy), ale radikálně redukoval obsah toho prostoru, především zabraňoval vzniku svobodných občanských iniciativ. To, co Václav Havel nazýval „občanská společnost“, pak ale nebyla společnost občanská v klasickém liberálnědemokratickém pojetí prostoru, v němž působí občanské ctnosti; jeho pojetí inspirovala spíše nostalgie po solidaritě mezi členy disidentské paralelní polis. Touto cestou vniká do prožitku demokracie v Česku nostalgie po sociálnu jako neformální síti nehierachizovaných mimostranických iniciativ, která je ostatně zakořeněna v české společnosti už od dob obrozenců.

Pokládejme si radikálnější otázky, říká chorvatský filosof Boris Buden

Odvrženou „dobu nesvobody a bezpráví“ spojují s polistopadovou společností záměrně přehlížené formy kontinuity, jejichž váhu přesvědčivě odhaluje až nová generace historiků. Důsledkem je, že „v českém prostředí přebývá autorita zakladatelského momentu“ místo v institucích či ústavě v „ritualizovaných formách protestní kultury“, odkazujících na poselství roku 1989 jako na „auratické zobecnění lidové vůle“.

Tento protestní patos funguje jako fetiš, ke kterému se „dědici roku 1989“ přimykají, aby je účast na atmosféře morálního apelu na plném náměstí smířila s faktickou bezmocí občanské společnosti. Rychlý „Klausův“ přechod k tržní a odstátněné ekonomice byl velmi produktivním bodem nula transformace, zanechal ale za sebou dlouhou vlnu resentimentů a nostalgie po ztracené šanci jít „mnoha jinými směry“.

Starý a nový totalitarismus

Velmi důležitým tématem antologie je analýza funkce, kterou v polistopadové společnosti získal ve vztahu k předlistopadové minulosti pojem totalitarismus, beroucí na sebe stále viditelněji funkci moralistní karikatury a „kladiva“ na názorové protivníky, jak dokazuje fakt, že nálepkou nový totalitarismus se běžně diskvalifikuje třeba diskurz o genderové rovnosti, lidských právech nebo zelená kritika kapitalismu. O novém roce 1948 jednou dokonce mluvila Olga Sommerová ve své kritice poměrů na pražské FAMU.

Esej Jana Venclíka: O maškarádě s jedním pojmem. „Totalita“ po devětaosmdesátém

Potýkají se tu dva vyhraněné (extrémní) narativy. Jeden vidí sílu, která zlomila totalitní systém, v disentu, v odporu lidí inspirovaných antikomunistickými hodnotami, jejichž relativizaci nelze připustit; druhý diskvalifikuje samotnou teorii totalitarismu jako studenoválečnického strašáka s nulovým explanačním potenciálem.

Pojem totalitarismus není v očích jeho autorizovaných interpretů jen hypotézou, ale „povinným“ pohledem na minulost, k jehož šíření byl zřízen státní úřad (ÚSTR).

Zpochybnění této interpretace „se stává něčím podvratným, co musí být vedeno postranním úmyslem“ (francouzská historička Muriel Blaive například byla za to definována jako „excentrická levicově orientovaná intelektuálka“, která komunistickou totalitu „neprožila“, proto ji relativizuje).

Francouzská historička Muriel Blaive: Nediktovat, co je pravda

„Historická zkušenost totality se (…) stává náhražkou kritického myšlení“, které se může snadno zvrhnout v „autoritářství“ (píše v antologii Jan Venclík). Podobně se začíná institucionalizovat povinný obraz Ruska jako per essentiam „věčné hrozby“. Odchýlit se od něj znamená riskovat nálepku vlastizrádce.

Příprava na minulou válku

Martin Dokupil Škabraha se v doslovu zamýšlí nad tím, že hegemonie rozdílu mezi kapitalismem a socialismem v polistopadové politické kultuře překrývá mnohem důležitější rozdíl, totiž mezi „ekonomickým modelem založeným na neustálém růstu, jehož jsou kapitalismus i socialismus jen variantami, a modelem založeným na respektování ekologických limitů“.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Tehdejší ministr financí Václav Klaus s premiérem Marianem Čalfou (vpravo) v roce 1990.

Antikomunistická rétorika přehlušuje každé porozumění osudové roli tohoto rozdílu „fundamentalistickou obranou trhu, přesně podle staré známé zásady připravování se na minulou válku“.

Antologie Otisky sametové revoluce: Kde přebývá devětaosmdesátý? významně prohlubuje porozumění roli mýtu roku 1989, jehož postkomunistická ambivalence demokratické instituce v naší zemi destabilizuje, místo aby je legitimizovala.

Reklama

Související články

Výběr článků