V hrudi mi bijí dvě srdce. Historik Vilém Prečan o Češích a Slovácích

Roli sehrály tři okolnosti. V roce 1955 jsem dostudoval na Filozoficko-historické fakultě Univerzity Karlovy obor dějiny KSČ a dostal umístěnku na Slovensko. Nechtělo se mi, ale jako mladý straník jsem se s tím ve finále smířil jako se svou povinností.

Nakonec jsem se dostal na katedru marxismu-leninismu pro fakulty lékařskou a farmaceutickou Komenského univerzity v Bratislavě. Byla to malá katedra, bylo nás jen devět, všechno mladíci, mně bylo tehdy dvacet dva, vedoucímu Jánu Plevovi asi třicet. A tady jsem se seznámil s Milanem Šimečkou, který tam tehdy také dělal asistenta a stal se mým nejbližším a nejdražším přítelem na příštích pětatřicet let, až do své smrti v roce 1990.

Určitě. Měl daleko větší politické i sociální zkušenosti, byl už ženatý otec; já přišel rovnou ze „skleníku“ vysoké školy. Pravidelně četl polský tisk a věděl daleko lépe, co se v Polsku v šestapadesátém začalo dít. A hlavně: z Brna, kde vystudoval, se znal se spisovatelem Vladimírem Blažkem, který v té době pobýval na studiích v SSSR a za tepla reportoval o procesu tání po Stalinově smrti.

Rozčarovaně jsem naslouchal Šimečkovi, když si před Vánoci 1955 v soukromém rozhovoru pochvaloval, že na únorovém XX. sjezdu KSSS dostane Stalin pěkně za uši. Mně to tehdy ještě znělo jako svatokrádež.

Věděli jsme, že i nižší komunističtí funkcionáři na úrovni okresů propadali panice, aby se maďarské turbulence nepřenesly na jižní Slovensko s ohledem na existenci významné maďarské menšiny. Ale nikdo, kdo by přinášel z Maďarska aktuální informace, jako to dělal Šimečka v případě Polska, v našem okolí nebyl. Já se sice chtěl původně naučit maďarsky, ale po pěti lekcích jsem to vzdal. Důležitější pro mě byla slovenština: toužil jsem svým studentům přednášet v jejich jazyce.

Druhou událostí byla láska. Na studentské májové zábavě v roce 1956 jsem tančil s do té doby mně neznámou dívkou Helenou Mihalyakovou. Dala mi na sebe kontakt, abych jí přivezl program festivalu Pražské jaro, když jsem měl jet brzy do Prahy.

Druhý den jsem šel navštívit Šimečku, který tehdy se svou rodinou bydlel na studentských kolejích, ale nebyl doma. A tak jsem z kapsy vytáhl zmuchlaný lísteček s tím dívčím jménem a číslem pokoje. Pozval jsem Helenu na procházku.

Byla dcerou kdysi prosperujícího majitele řeznictví v Popradu a operní pěvkyně působící dlouho ve Vídni. Byl to střet dvou odlišných světů: já byl uvědomělý mladý budovatel socialismu, který programu strany tehdy věřil bezvýhradně, ona pocházela z konzervativní katolické rodiny. Po únoru 1948 přišli prakticky o všechno. Helena se měla stát dojičkou, jen odvážný postoj ředitele její školy umožnil, že šla studovat konzervatoř v Bratislavě. Bylo to velmi komplikované, ale přesto jsme se 3. srpna 1957 vzali a jsme spolu dodnes.

V Československém časopisu historickém jsem se na jaře 1957 dočetl, že Historický ústav ČSAV vyhlašuje konkurz na aspiranturu. Přihlásil jsem se a uspěl. Téma kandidátské práce jsem měl stanoveno Československo v období Mnichova. Jenže na jaře 1958 mi bylo změněno, protože ústav chtěl mít slovakistu v oboru nejnovějších dějin. Nejspíš v tom měl prsty historik Václav Král, který se tehdy Mnichovu věnoval a nemínil mít konkurenci.

Přesně tak, věnoval jsem se Slovensku po roce 1945 a mohl jsem v podstatě neomezeně k archiváliím Komunistické strany Slovenska. Dostal jsem se také k archivu Slovenské národní rady, což byla v té době obří hromada zcela neuspořádaného spisového materiálu. Postupně mi začalo být jasné, že události, jako byla podzimní krize na Slovensku v roce 1947 nebo následný únorový převrat v Praze 1948, proběhly hodně odlišně, než jak jsem se do té doby domníval.

Studium v archivech i sociální zkušenost každodenního života rodiny se třemi dětmi měly rozhodující vliv na to, že jsem začal vnímat svět okolo jinak. Vícekrát jsem se konfrontoval s Gustávem Husákem, který si tehdy začal budovat pozici odvážného stranického nonkonformisty. Poskytl jsem mu i množství pramenů ze svého výzkumu, díky nimž pak značně rozšířil svůj spis o Slovenském národním povstání. Tehdy mě ještě citoval, v pozdějších vydáních už ne.

Ano, zároveň se ale prezident Novotný obával aspirací slovenských komunistů. Václav Král proto sepsal kritickou recenzi na Husákovu knihu, v níž zopakoval řadu protislovenských klišé, jež byla v rozporu s fakty. To se psal rok 1966. Tehdy jsem se spolu s dalšími historiky ozval a povedlo se nám prosadit, aby byly následně vydány alespoň dvě tři naše polemiky s Královou dezinterpretací.

Já tehdy neměl politické ambice ani jsem nezastával žádné funkce, mně i kolegům šlo primárně o svobodu bádání, což znamenalo obranu svobody slova, a to s sebou samozřejmě neslo i četné konflikty s cenzurou. A tak jsem se po roce 1968 stal, paradoxně v době, kdy Husák stanul v čele státu, nežádoucím; zvláště když jsem měl na svědomí takzvanou Černou knihu, oficiálně Sedm pražských dnů, sborník dobových dokumentů o reakci československých obyvatel na srpnovou okupaci.

V nakladatelství Osveta vyšla v roce 1961 moje kandidátská práce Slovenský katolicizmus pred februárom 1948. Následně jsem zpracoval sekci věnovanou slovenské otázce pro edici dokumentů k utváření lidově demokratického Československa Cesta ke Květnu.

Současně jsem se věnoval sběru dokumentů ke Slovenskému národnímu povstání. První svazek vyšel v roce 1966. Ovšem díky dobovému uvolnění jsme tehdy mohli začít více spolupracovat se západními institucemi. Univerzita v Mohuči mi umožnila vícekrát vyjet do západního Německa a studovat nacistické fondy ke slovenským dějinám 1939 až 1945 v Koblenci, Západním Berlíně a Freiburgu. Díky čemuž vznikl druhý svazek. Ten ale vyšel až v roce 1971 a moje jméno se tam již nesmělo z politických důvodů objevit.

V exilu jsem poté měl možnost studovat prameny v britských a amerických archivech, v devadesátých letech i v archivech moskevských. Výsledky tohoto studia jsem postupně uveřejnil v rozsáhlých příspěvcích v Česko-slovenské historické ročence, kterou od roku 1997 vydává Československá komise historiků.

Psal jsem o tom v rozsáhlém článku z jara 1968 nazvaném Je na čase mluvit o Slovensku. Demokratickou federaci jsem považoval za jedinou spravedlivou, a hlavně životaschopnou formu soužití obou národů ve společném státě. Model přijatý v říjnu 1968, a hlavně praxe řízení v období normalizace ovšem neměly s demokratickou federací nic společného.

To však neznamená, že se nic nedělo! Moje spolupráce se Slováky pokračovala. A pokračovala i potom během emigrace, byť nabyla jiné podoby. Tehdy jsem se hodně přátelil s historikem Edo Frišem nebo překladatelkou Almou Münzovou. A vzniklo také velmi silné přátelství s manželi Kalinovými. Agnešu Kalinovou jsem znal už z dřívějška z Kultúrného života. Když potom s manželem Ladislavem emigrovala v roce 1978, dva roky po mé rodině, pomohl jsem jim usadit se v Mnichově.

Snažil jsem se pomáhat při zahraničním vydávání knih slovenských autorů, kteří neměli šanci publikovat doma – Šimečkova Obnovení pořádku nebo románu Žabí rok jeho syna Martina.

U slovenských emigrantů tehdy panovala animozita mezi jednotlivými vlnami emigrace. Nejprve to byli katolíci, mnozí spjatí s ľudáckým režimem, pak poúnoroví slovenští demokraté a nakonec posrpnoví reformní komunisté. Podobná animozita panovala i v rámci české emigrace mezi těmi, kdo odešli v důsledku roku 1948, a posrpnovými emigranty. Což negativně ovlivňovalo i debaty o česko-slovenských vztazích.

Nicméně exil mnohdy utvářel podivuhodné interakce, jako například když jsme já a Jiří Pelikán, oba bývalí komunisté, obstarávali kopírku slovenskému katolickému disentu. A musím říct, že ta animozita se často otupovala právě díky společné nelehké zkušenosti exilu a vzájemnému dialogu.

Popravdě: tohle byla kabinetní záležitost tehdejšího vedení KSČ a k nám to nijak nedoléhalo. Nijak jsme to nereflektovali.

To ano. Vývoj byl turbulentní. Hned po návratu jsem se zapojil do práce. Ústav pro soudobé dějiny byl založen k 1. únoru 1990. Usiloval jsem hlavně o to, aby se v jeho rámci co nejvíce rozvinula spolupráce mezi českými a slovenskými historiky. Bez ní dějiny Československa nelze dělat. Výsledkem je i zmíněná Česko-slovenská komise historiků.

Ano. Své tehdejší postoje jsem i veřejně diskutoval na mezioborovém semináři ve Smolenicích, který proběhl v únoru 1991. Text z něho byl publikován ve sborníku Národy, národnosti a etnické skupiny v demokratickej spoločnosti. Týkal se hlavně zdegenerované formy čechoslovakismu, jak byla uskutečňována po roce 1945. A upozorňoval na leckteré přetrvávající mentorské postoje či pocity nadřazenosti ze strany českého nacionalismu ve vztahu ke Slovákům.

Nepřál jsem si ho. Říkali jsme si už dávno s Milanem Šimečkou, že v našich hrudích nebije jedno, ale dvě srdce – jedno české, druhé slovenské. Dokonce jsme ve volbách 1992 jeli s manželkou volit do Malacek, abychom posílili Miroslava Kusého a zastánce společného státu. Nebylo to k ničemu.

Zároveň jsem v tehdejších rozhovorech s obyčejnými Slováky cítil silné odcizení. I mé ženě, rodilé Slovence, její kamarádky z dětství říkaly, že už se příliš bohemizovala a nerozumí potřebám Slováků.

Nejprve mě mrzely ty zátarasy na hranicích, vznikající fronty a nově budované celnice v místech, kde byl ještě nedávno volný průjezd. Ale již takových sedm osm let po rozdělení mi začalo být jasné, že to bylo dobré, lépe řečeno nezbytné řešení. Společný stát by byl obrovská zátěž pro jakákoli politická jednání. Otevřeně konfliktní situace či neřešené problémy soužití obou národů by nás vyčerpávaly a pravděpodobně vedly k trvalé politicky krizové situaci ve státě.

Slováci si potřebovali vyřešit své problémy mezi sebou. Do té doby se nevyhnutelně řešily oklikou přes pražský terč. I pro Čechy to byla důležitá zkušenost. Ukázalo se znovu, že česká politika není schopna udržet stát, který by přesahoval rozměr české etnicity.