Naše bratrské objetí. Esej Ondřeje Slačálka ke třiceti letům od rozpadu Československa

A přece – není to celá pravda. Nějaká míra sounáležitosti, vůle ke společnému a mnohdy také solidarity a sebeobětování byla v myšlence společného státu přítomna rovněž. Bylo zde hodně vůle k obětavosti za společnou věc, méně už asi vůle ptát se, zda a dokdy je ta věc skutečně společná. Byl tu úzký český a slovenský nacionalismus i vůle ho překonávat.

Dnes jako by byl příběh Československa uzavřený – bylo to dávno (od rozpadu nás dělí stejný časový úsek jako roky 1918 a 1948) a zůstala jen pachuť. Možná je to ale naopak: možná právě dnes máme šanci být Čechoslováky. Bez zátěže společného státu, se společnou, ale přece jen dostatečně vzdálenou minulostí, se stále ještě vzájemně srozumitelnými jazyky. Můžeme se navzájem číst a vnímat – a vytvářet sdílený kulturní prostor.

Má to ovšem dvě podmínky: dokázat reflektovat vlastní minulost – a zároveň si přiznat, že na ní teď zase tolik nezáleží, že záleží především na tom, čím se rozhodneme být dnes.

Na počátku byl obchod: vy nám pomůžete přečíslit Němce, my vám převážit Maďary. Mělo jít o důkladné popření Rakouska-Uherska, heslem tehdejšího prezidenta bylo „odrakouštět“. Až groteskně se přitom vytvářela kopie Rakouska-Uherska v malém; včetně toho, že vládnout nakonec mohl jen jeden národ, druhý mohl sice potlačovat své menšiny, ale ne být suverénem. Češi neudělali se Slováky dualistický kompromis jako Rakušané s Uhry, nedali jim jejich vlastní zónu. Namísto toho se společně prohlásili za „československý“ národ, což mohlo mít celou řadu významů.

Mohlo jít o „státní národ“, soubor občanů daného státu odlišný od etnicko-národnostní příslušnosti, jenže to by pak musel zahrnovat také Němce, Maďary, Židy, Poláky, Rusíny, Romy… a nemohl by být použitý k jejich přečíslování. Češi do národa raději zahrnuli jen Slováky, ale zároveň sebe umístili do role těch, kdo určovali, čím tento národ je.

Ta přezíravost má dlouhé kořeny, snad až k pobouření českých obrozenců, že Slováci zrazují společnou věc kodifikací vlastního jazyka. Často si dnes v době rusko-ukrajinského konfliktu připomínáme článek Karla Havlíčka Slovan a Čech. V textu, přesvědčivém, pokud jde o ruskou vládychtivost vůči Polákům a polskou vládychtivost vůči Ukrajincům, se ale zároveň brojí proti počínání „malinkých človíčků“ Hurbana a Štúra, kteří usilují o slovenskou svébytnost (jaký to „soběcký a marný záměr“!) a chápou Slováky jako odlišný národ od Čechů. Jak připomíná Pavel Barša, ve vztahu ke Slovákům Havlíček nakonec přijal stejné stanovisko, jaké mají Rusové k Ukrajincům, když je pokládají za „větev“ svého národa.

Historik Milan Ducháček poučně zmapoval míru zneuznání, kterou přinesla česká „československá“ věda na Slovensko. Jak připomíná, už na přelomu dvacátých a třicátých let si téhož všiml nizozemský pozorovatel, historik Theodor Jakob Gottlieb Locher, když pojmenoval paradox, kdy Češi vyžadují po Slovácích, aby se pokládali za Čechoslováky, ale oni sami zůstávají Čechy. „Českoslovenství“ naplňuje významy česká elita – a to k obrazu svému.

Později pojmenoval ve své knize Osmašedesátý český politický myslitel Petr Pithart podobně problém předfederálních slovenských institucí, které dlouho neměly český protějšek: „Slovensko sice patří Slovákům, ale Československo – Čechům.“

Bohužel tento dar všímavosti nebyl dán velké části české kulturní elity, která přehlížela Slovensko za Rakouska a přehlížela jej i poté, co se po převratu ne zcela očekávaně stalo součástí společného státu.

Jak plasticky ukazuje Ducháček, čeští odborníci, kteří přišli na bratislavskou univerzitu psát slovenské dějiny jako Václav Chaloupecký nebo dějiny slovenské literatury jako Albert Pražák, vysvětlovali Slovákům především to, že jsou Češi, že „v ohledu národnostním bylo staré, historické Slovensko zemí českou“, že „duch slovenských literárních dějin jest v základě český“. V soukromí pak Chaloupecký psal Pražákovi, že slovenský jazyk je „historický omyl“.

Ze zakletí definice ze strany Čechů přitom nešlo vyskočit: když se proti ní Slováci bouřili, vysvětlil jim český sociolog Emanuel Chalupný, že právě tímto bouřením jen potvrzují svou podobnost s Čechy – ba dokonce že jsou „češtější než Čechové sami“.

Historik Chaloupecký rozbouřil slovenské vody prohlášením slovenské kultury za „bastardní kulturu“ vzniklou míšením českých, maďarských a dalších vlivů (jako by něco podobného nemohl říct snad o všech kulturách). Důraz nicméně kladl na českou povahu a údajnou původní českou podstatu slovenství.

Klíčovou epizodou v dějinách slovenské historiografie je pak moment, kdy se proti Chaloupeckému vzbouřil slovenský historik Daniel Rapant, který milému českému profesorovi odmítl dělat pomocnou sílu rešeršující maďarské prameny a vysvětlil mu, že do roku 1918 neměli Slováci společné dějiny s Čechy, ale s Maďary. Čechům tím poslal vcelku drsný vzkaz: chcete-li porozumět Slovákům, nedělejte z nich jakési druhořadé, přírodnější a méně povedené Čechy. Naučte se místo toho maďarsky…

Přesně tím pojmenoval hlavní důvod nedorozumění: dorůstat v národ v rakouském Předlitavsku se hodně lišilo od formování národa v uherském Zalitavsku, druhořadost vůči Němcům byla jiná situace než tlak k maďarizaci. Navzdory jazykové podobnosti takový rozdíl zanechá kulturní imprinty, které jsou nakonec rozhodující, určitě důležitější než vzájemná jazyková srozumitelnost nebo mýtus společného původu a „společného státu“ před tisíci lety (ten stát se jmenoval Velká Morava).

Češi posléze rádi mluvili o „Slovenském štátu“, katolické a fašizující kolaborantské diktatuře, s ironickým vnucováním méněcennosti. Mluvili o něm, s odkazem na název Tatarkova románu, jako o „farské republice“ a legitimizovali vlastní nadvládu melodramatickým příběhem o zradě.

Předtím než vznikla „farská republika“, bylo Slovensko dvacet let součástí „republiky profesorů“. Stát, který měl v čele antikatolického univerzitního profesora, nejenže představoval výzvu pro náboženské cítění většiny Slováků. Zároveň tento stát poslal své profesory na Slovensko, aby tam kázali „vědeckou pravdu“, ono náboženství sekulární doby. Přičemž ta „pravda“ byla nejen prosycena omyly, ale také předsudky a zneuznáním. To bylo zesíleno a zapustilo kořeny: antropolog Ladislav Holý ve své knize Malý český člověk a velký český národ ukazuje, jak Češi zásadně spojovali svou zemi s velkou historií, zatímco Slovensko s přírodou.

V roce 1968 navrhl historik Daniel Rapant ve svém článku Logika dějin ještě něco jiného než ve dvacátých letech: už ne způsob, jak si vzájemně porozumět, ale jak spolu přetrvat v jednom státě. Mluvil o tom, že by bylo potřeba vytvořit federaci nikoli dvou, ale tří subjektů: Čech, Moravy a Slovenska.

Pro většinu tehdejší slovenské veřejnosti to bylo samozřejmě těžko přijatelné. Jejich pracně vybojované vyrovnání mělo být relativizováno přibráním Moravy? Rapant ale věděl své: převaha vládnoucího národa musí být rozředěna, aby dávalo nějaké rovnocenné uspořádání smysl. Řekl bych ale, že zejména pragocentričtí Češi si něco podobného dokázali představit ještě obtížněji než učit se maďarsky.

Patrná byla nevole nechat si vládnout tím druhým. Jen jeden z československých prezidentů byl Slovák – a bylo to spojeno s traumatickými okolnostmi, kvůli kterým se stával terčem oprávněného hněvu a rovněž oprávněného posměchu.

Mezi obojí bylo ale přimícháno ještě něco dalšího: posměch za jeho „českoslovenštinu“, za to, že nezvládl dokonale mluvit česky. Nezvyk slyšet svým jazykem mluvit nerodilého mluvčího (situace dokonale známá pro mluvčí větších cizích jazyků) se zde přetavil v podivný lokální šovinismus. A nevymizel – dodnes slyšíme vůči Andreji Babišovi vedle oprávněné kritiky i posměch, že mluví špatnou češtinou. Naposledy to zaznělo jako vážně míněný důvod proti volbě Babiše prezidentem od Tomáše Halíka. Na Hradě českých králů přece nebude sedět někdo, kdo dokonale nezvládl jazykový projev naší mateřštinou…

Babiše je legitimní kritizovat z mnoha důvodů, dokonce i pro jeho způsob řeči (že s občany mluví jako věčně naštvaný šéf ve firmě, který je přišel seřvat), ale pražská intelektuální elita jej kritizuje za českoslovenštinu!

Dnes už víme, že o Československu platilo to, co napsal v době jeho rozpadání antropolog Ladislav Holý: „Český nacionalismus bývá zastíněn dobře viditelným slovenským nacionalismem a zůstává skryt i mnoha Čechům, kteří ho paradoxně dávají najevo jeho vehementním popíráním. Důvodem je to, že jejich nacionalismus je nacionalismem dominantního národa, který je na rozdíl od Slováků přesvědčen, že svého sebeurčení dosáhl již v rámci Československé republiky.“

Kolem rozpadu společného státu zkraje devadesátých let onen špatně potlačovaný nacionalismus Čechů vyhřezl. Nejen v paternalistickém zdůrazňování „nacionalismus – to oni“, ale i v klasickém „separatismu bohatých“, v řečech lidí jako Jan Kalvoda o „penězovodu“ na Slovensko. Jako by nutnou podmínkou společného státu nebylo přerozdělování zdrojů od těch, kdo se mají líp – to koneckonců pragocentrická česká elita stále ještě nepochopila ani ve vztahu k některým českým krajům.

Češi i Slováci se vnímají jako „malé národy“. Objektivně vzato to nedává velký smysl, českých deset milionů, ale i slovenských pět milionů obyvatel je vysoko nad hranicí tří milionů, která se uvádí jako nejběžnější počet pro obyvatele malého národa.

Češi jsou mezi deseti nejpočetnějšími státy v Evropské unii, za sebou nechávají i Rakušany a Maďary. Což nic nemění na tom, že jsme naši domnělou „malost“ dokázali spojit s mnoha různými významy. Malí lidé, malé poměry, malost ve smyslu špatné vlastnosti… Ale také „co je malé, to je milé“, odstup od panské velikosti a zpupnosti, od šovinismu velkých národů.

Nicméně, ano. Pro národy v blízkosti Rusů a Němců dává smysl rozeznávat se jako „malé“. Koneckonců i v sousedství Poláků a Maďarů.

Mezi různá vyprávění o české malosti patří též Kunderovo rozšíření tohoto tropu na všechny středoevropské národy. Musel k tomu „malost“ nově vymezit – převzal od maďarského politického myslitele Istvána Bibóa pochopení středoevropských národů jako takových, které sdílejí existenční úzkost: mohou kdykoli zaniknout, jejich státnost nebo i existence může být zpochybněna.

V maďarském myšlení byl tento motiv známý jako „Herderova věštba“, navazoval na tvrzení německého otce romantického nacionalismu, který předvídal Slovanům velkou budoucnost a utrousil, že Maďaři by se také mohli utopit ve „slovanském moři“.

Právě tato „věštba“ mimochodem udělala z jakýchkoliv projevů slovenského obrozování hrozbu, na kterou Maďaři odpovídali s brutalitou, nesrozumitelnou v západní části rakousko-uherské monarchie.

Kundera převzal tento obraz existenční hrozby a udělal z něj definici „malosti“: malý národ se odlišuje od velkých, sebejistých a západních tím, že jeho existence může být kdykoli zpochybněna.

V době globalizace (to slovo nepoužil), planetární konzumní kultury a přeshraničního toku mediálního žvástu se ovšem do této situace dostal každý národ – a právě proto by velcí měli poslouchat ty malé, ocitli se totiž v jejich situaci, dodal Kundera.

Jenže existenční úzkost Poláků a Maďarů není malost v žádném slova smyslu. Nejde o malé národy, oba mají paměť svých impérií. V rámci střední Evropy s nimi sdílíme lecjakou zkušenost, zkušenost malosti ale sdílíme především se Slováky, byť je v každé z našich dvou zemí jiná a srozumitelná skrze jiné symboly.

Potřebujeme více komunikace uvnitř celé střední (a východní) Evropy, ale právě se Slovenskem sdílíme zkušenost neimperiálnosti, malosti, která by mohla sbližovat – a zároveň nás odlišovat od různých podob velikášství, které se projevují v polské i maďarské politice.

Historik Jan Tesař napsal v závěru své České cikánské rapsodie, že Československo bylo pokusem překonat českou i slovenskou malost: společným pokusem o velikost. Asi má pravdu. Tohoto pokusu jsme se zřekli a vrátili se k malosti.

Malost může mít své odporné podoby a v posledních třiceti letech jsme si mnohé z nich v obou zemích vyzkoušeli. Malost může být ale také uvolněná, odlehčená, do jisté míry osvobozující. Zejména pokud překoná pokušení ignorance a dosebezahleděnosti, pokud je to malost komunikující.

V době rozpadu federace to byl Petr Placák, kdo výstižně glosoval zánik společného státu jako šanci – jako příležitost pro Slováky vyzkoušet si samostatnost a snad také jako příležitost pro nápravu vztahů. Byly doby, kdy se přezíraví Češi mohli Slovákům posmívat za jejich „poměry“ – a byly také doby, kdy jim tuhl úsměv na rtech, až nakonec (trochu z podobné přezíravosti) Slovákům závidí jejich prezidentku.

Třicet let po rozpadu společného státu už by měly být hořkost i lítost za námi. Není důvod k nostalgii – je ale důvod ke sdílení. Právě nyní máme šanci sdílet kulturní prostor s tím druhým, a přitom ho neomezovat svými projekcemi. Máme dnes konečně šanci být Čechoslováky způsobem, který nebude zamlžovat, že jsme Češi, a nebude Slovákům nijak upírat nebo zvnějšku definovat Slovensko. Stačilo by k tomu jen nebýt ignoranty.