Článek
Podle fotky na přebalu knihy novináře Vladimíra Ševely Český krtek v CIA (Prostor 2015) jsem čekala někoho jiného. Monumentálnějšího. Nejúspěšnější špión východního bloku Karel Köcher se na ní tváří jako někdo, kdo má tenhle svět prokouknutej skrz naskrz, kdo ví, jak to chodí, koho jen tak někdo nevočůrá, dokonce jako někdo, kdo má tenhle svět v kapse. Zároveň vypadá trochu jako Václav Klaus, takže se Američané, kteří (již odhaleného a na doživotí odsouzeného) agenta Köchera v roce 1986 se Sověty vyměnili za disidenta Ščaranského, kvůli záběrům z televize vyděsili, kdo že nám to tady dělá revoluci.
Jenže místo mistra světa ke mně kráčí křehký starý pán.
Taky ze mě není hin.
„Představoval jsem si vás jinak,“ sdělí mi bez okolků a bez úsměvu. Neřekne mi jak. Nepodá mi ruku. Když mu ji vnutím, stiskne ji, taky co mu zbyde, ale oči se mu ani nepohnou. A stejnýma očima, nehnutýma, kalnýma, mě pozoruje celou následující hodinu a půl naší schůzky, která měla vést k novinovému rozhovoru. Taková oťukávačka, co jsem jako zač. Jestli se mi dá věřit. Chápu, důvěra je, logicky, téma číslo jedna pro člověka, který se prolhal půlkou života. A úspěšně – obelstil nejen své americké kolegy v CIA, ale i detektor lži.
Ale důvod obav pana Köchera je jiný: „Víte, proč jsem tak opatrnej? Protože ať budu říkat cokoli, bude to vypadat, že se obhajuju.“ Má pravdu. Ale co čekal?
Jediný špión východního bloku a zřejmě i jediný zahraniční agent, který kdy pronikl do CIA, Karel Köcher se narodil v roce 1934 v Bratislavě v rodině českého poštovního úředníka, bývalého důstojníka. Matka byla Židovka. Válku přežila ukrytá ve skříni. Köcher v Ševelově knize říká, že ho nenáviděla. Také vztah s otcem byl tíživý. Otec na něj dokonce napsal udavačský dopis na FAMU, aby mu zabránil ve studiu, což mu syn nikdy neodpustil. Köchera režim ostatně buzeroval už od gymnázia, takže mohl zapomenout na kariéru, která by odpovídala jeho intelektu. Hřebíčkem do rakve byla – možná zinscenovaná – sexuální aféra s nezletilou, která skončila podmínkou. Mizernou životní perspektivu Köcher vyřešil vstupem do služeb Státní bezpečnosti.
Pořád na mě hledí upřeným, bezvýrazným pohledem, když tvrdí: „Říkejte tomu mladická nerozvážnost, ale já jsem opravdu chtěl režim rozložit zevnitř.“
Možné je všechno. Ševela dával špiónův příběh dohromady pět let, během kterých se s Köcherem scházel v jeho vilce za Prahou, hovořil i s jeho dosud žijícími spolupracovníky, jel do USA, pátral v archívech. Jeho kniha dává prostor věřit i tomu, že vstup do StB byla svého druhu perverzní revolta. Vztek, ideje nebo prachy, já ani vy se to stejně nedozvíme, to ví jen pan Köcher – ale čím víc se obhajuje, tím víc myslím na smlouvy s čertem a na to, že upsat se mu končívá špatně...
V roce 1965 dostal Karel Köcher jako agent Pedro v podstatě nesplnitelný úkol. Jako falešný emigrant se měl infiltrovat do amerických tajných služeb. „Nejdřív jsem se tomu jenom smál,“ vypráví, zatímco se mu ve tváři nehne ani sval. Ale výzvu přijal. S manželkou Hanou, která vypadala jako filmová herečka a dodnes není zřejmé, jakou roli ve skutečnosti hrála, „utekli“ přes Rakousko. Do letadla do New Yorku si zabalili i mýdlo se zalitými šiframi... To už je trochu jako z Jamese Bonda a příběh ve stejném duchu pokračuje: zabydlování se v Americe šedesátých let, přijetí na prestižní Kolumbijskou univerzitu, šifrovaná komunikace s domovem, tajné schůzky s rozvědčíky, mrtvé schránky, Hanino angažmá v obchodu s diamanty a swingers párty, na nichž si s jinými páry vyměňovali partnery a s partnery možná také informace, protože Köchera do CIA skutečně vzali...
„Vždyť to i ten Ševela píše. Že jsem dodával nepotřebné informace,“ podává mi rozčilený Köcher stránku ze svého spisu, kde si na něj v tomto duchu stěžují jeho českoslovenští nadřízení. Jenže stále nejasné jsou okolnosti sebevraždy sovětského diplomata Ogorodnika, který tajně pracoval pro Američany; podle některých ho prozradil právě Karel Köcher. Který to celé odbývá, „že už se to vysvětlilo“. Vysvětlení by přinesly archívy v Moskvě, ty jsou ale zamčené. Ajak věřit člověku, který si postavil život na lži?
Karel Köcher knihu neautorizoval. Možná věřil, že v Ševelově počítači vzniká jeho apoteóza, obdivný popis jednoho neobyčejného života; možná si myslel, že autor vezme každé jeho vyjádření jako slovo boží. Vladimír Ševela zatím postupoval poctivým novinářským způsobem – tam, kde neměl k dispozici druhý zdroj, připojil dovětek „tvrdí Köcher“. „Jak – tvrdí Köcher?“ rozčiluje se starý pán, který měl o vyznění knihy zjevně jinou představu.
„A co si o mně myslíte vy?“ ptá se nakonec.
A tady přichází nejzajímavější moment naší schůzky – zjišťuju, že si nemyslím nic. Tedy přesněji, že radikální názor, který jsem sama od sebe čekala a který jsem si při čtení knihy vytvořila, se tváří v tvář osmdesáti letům nedostavuje. Jak sedím naproti němu, s dávno vypitým kafem, protože pan Köcher mluví hodně a dlouho a je celkem k nezastavení, nedokážu rozlišit, jestli jsou jeho vzpomínky skutečně skutečné, nebo jestli si jenom tak dlouho opakoval vlastní verzi reality, až jí sám uvěřil. Zároveň mě zaskočilo, jak velikou moc má stáří. Jeho osmdesát let ho zvláštním způsobem chrání, podobně jako se velmi staří lidé nemají zavírat do vězení, protože pozemská spravedlnost má holt taky nějaké hranice, a oni už jsou prostě jinde. Na druhou stranu, jednou si tu svou tunu peří a tunu železa stejně budeme muset přebrat, každý sám, tomu se nevyhneme.