Hlavní obsah

Petr Fischer: Za křiku němých ryb. Sicílie – ostrov, kde se každodennost nevylučuje s životním vytržením

2. 9. 2021, 8:10
Právo, Petr Fischer, SALON

Těžko říct, proč přesně se lidé tak rádi vracejí na některá místa. Jistě to lze různým způsobem racionalizovat a bezpochyby existují povahy, které snadno dokážou vyslovit své důvody a přehledně je vyjmenovat, při chytání reality do sítí pojmů a jejich propojování ale nakonec to podstatné stejně někudy uteče a člověk má pocit děravé sítě.

Foto: Profimedia.cz

Na ostrově Mozia

Článek

Zůstává prázdno, kde například mně stále dlouze rezonuje nápěv refrénu jedné písně od Einstürzende Neubauten, zkoumající náladu krajiny: „Was ist die Befindlichkeit des Landes… Mela, Mela, Mela, Mela, Melancholia, Melancholia, mon cher.“

Podobně je to s našimi rodinnými návraty na Sicílii (po severu, jihu a východě došlo letos na západ) – dá se donekonečna vyjmenovávat, jak okouzlující je tu příroda, moře, kultura, jejíž kořeny sahají do dávnověku fénických plaveb, jak přirozeně vznešená je zde religiózní stopa, mísení arabského, afrického a normanského vlivu, to vše v různých vrstvách, a přece společně, v každém místě v jiné kombinaci, v odlišném důrazu a síle.

Vychází nový Salon: Drastický úbytek hmyzu a čekání na velký český román

SALON

Dějiny se na Sicílii nestudují ani se nedělá nějaká tlustá čára za tím, co kdysi bylo a co se už nikdy nevrátí, protože dějiny jsou jaksi přirozeně na každém rohu: v kamenech rozpálených bezohledným sluncem, ve vinicích, v mořské hlubině odrážející se v modři vulkanické vyvřeliny tuf, v portále kostela na kraji zapomenuté obce, v kořenech majestátních olivovníků, jejichž háje vyvolávají úctu jaksi samy od sebe.

Jak ale zachytit náladu místa?

V jednom z dílů populárního krimiseriálu Komisař Montalbano, který běží roky i v České televizi a je kromě běžné detektivky také cestovatelsko-sociologickým průvodcem po Sicílii, největším ostrově Středozemního moře, se titulní hrdina dostane do zvláštní vypjaté situace, když zjistí, že jeden z podezřelých poničil při stavbě své luxusní moderní vily staletý olivovník.

Foto: Profimedia.cz

Herec Luca Zingaretti jako komisař Montalbano

Jako člověka a Siciliána ho to rozčílí natolik, že poruší všechny limity a předpisy kladené na ochránce zákona a ve vzteku rozmlátí okna vily, které musel ustoupit strom, v němž dlí celá staletí místního života. Padlý téměř posvátný olivovník je pro mnohé možná paradoxně stejně podstatnou mrtvolou jako například tělo defraudujícího účetního na dně moře.

Prolínání lidské kultury s přírodou, na něž Montalbano naráží často, je jistě vlastní řadě míst na světě, i v moravské či české krajině by se některá našla, málokde je ale tato srostlina, popírající rozdíl mezi přírodou a kulturou, tak pevná, samozřejmá, majestátní a přesahující jako na Sicílii.

Tradiční a moderní masakry

Kulturní modernita do sicilského světa vnikala velmi pozvolna, přinesla sociální zlepšení, například hygienu. I proslavená místní mafie byla nakonec modernizačním faktorem, protože často nahrazovala neschopný stát přehlížející potřeby nejchudších, vytvářela sociální soudržnost, která umožňovala udržovat společenství v rovnováze (což ovšem nezabránilo masovému exodu obyvatel za obživou za Atlantský oceán). Mafie byla paralelní mocí v místech, kde moc neplnila svou funkci, a tak přirozeně došlo ke konfliktu. Že vše později sklouzlo k organizovanému zločinu nebo vysávání evropských fondů, je úplně jiná kapitola, která už souvisí s přerodem sociálních vazeb v obchodní průmysl.

Mafie ztratila svou roli sociálního tmelu až ve chvíli, kdy šla proti lidem, o které se měla starat, kterým dříve, za loajalitu a protislužby, dávala sociální jistotu. Je to jako s každou jinou mocí: jakmile ztratí důvěru lidí, nemá šanci se ve větším měřítku udržet a musí buď skončit, nebo se transformovat do jiné podoby.

Srostlina přírody a člověka naznávala v moderní době i na Sicílii velké proměny a trhliny. Toto napětí a jeho souvislosti jsou asi nejlépe vidět na tradičním rybářském rituálu mattanza. Z dnešního pohledu jde o prachsprosté masakrování ryb, jak ostatně naznačuje už překlad samotného italského slova (vraždění), taková korida po sicilsku. Stačí se podívat na pár minut jakéhokoli dokumentárního filmu na to téma a citlivější lidi přejde chuť na tuňáka.

Film Tonnara z roku 1947 vypráví o tradičním lovu tuňáků, v němž je mattanza jen jednou z důležitých metod. Obrazy jsou to divoké, připomínající brueghelovské hemžení lidí a zvířat. Snímek je sice černobílý, barvu mu ale v mnoha odstínech dodává křik loveckého zápasu, v němž se zuřivé lidské volání prolíná se zvířecím řevem, který překvapivě umějí mrskáním svých těl vydávat i němé ryby.

Stejnojmenný snímek natočený v roce 2000 sleduje příběh Gioacchina Catalda, který na egadském ostrově Favignana, nedaleko města Trapani na západním, takřečeném africkém pobřeží Sicílie, najímá muže na tradiční lov tuňáků. Ve filmu vidíme rybí masakr až do poslední chvíle, kdy rybáři unaveni adrenalinovým vytržením odcházejí odpočívat a spát, což je moment, v němž je silně zpochybněn hlavní smysl mattanzy, kterým je lov, prodej a konzumace ryb. Až příliš mnoho mužů odchází z mattanzy uneseno zážitkem z povedeného vraždění.

Jiří Přibáň: Sicilské mozaiky

SALON

Jenže ze sicilského dějinného pohledu takového komisaře Montalbana může vše vypadat trochu jinak. Mattanza má tisíciletou tradici, sahá možná až do doby bronzové. Každopádně už Féničané dávno před naším letopočtem a po nich arabští lovci využívali výhodné zúžení moře v okolí Favignany k tomu, aby zde v délce mnoha kilometrů položili sítě, které pozvolna zatahovali, až se chycená zvířata dostala do jakéhosi bazénu, v němž lovci ryby doslova umlátí.

Nejprve si ovšem rybáři museli všimnout, že do oblasti na jaře míří houfy tuňáků, aby se tu v teplé vodě ryby vytřely. Smrt tedy přichází ve chvíli milostného vytržení, které zjevně umocňuje i extázi lovecké vášně, jak je vidět na mnoha záběrech Tonnary zachycující mattanzu roku 2000. To, co bylo kdysi pragmatickým loveckým trikem, se proměnilo v excentrický lovecký rituál.

Foto: Profimedia.cz

Tradiční lov ryb mattanza u ostrova Favignana na obraze italského malíře Antonina Leta z roku 1887

A tak není divu, že od roku 2007 je mattanza zakázaná, podobně jako je radikálně omezený lov tuňáků, kteří byli na ostrově Favignana vždy zdrojem obživy, jež se v 19. století proměnila v masový průmysl.

Stál za ním nejslavnější místní podnikatel Vincenzo Florio, jehož socha sleduje hlavní náměstí na Favignaně a jehož jméno nese i letiště v Trapani. Už při příjezdu lodí do hlavního přístavu člověka udeří do očí rozsáhlost místní továrny na zpracování tuňáka, která přinesla moderní prosperitu celému ostrovu a prudce zvýšila počet jeho obyvatel, ale jež už s tradicí mattanzy nemá moc společného.

Masakr mattanzy se nedá v rozsahu vůbec srovnávat s průmyslovým lovem tuňáků, který ve vrcholné fázi dosahoval 150 tisíc tun tuňákového masa ročně. Dnes je to jen setina této produkce, kterou se nicméně jeden z místních bohatých podnikatelů snaží opět oživit, a jeho snahy znovu zalidnit tuňákové závody Favignany mají zatím úspěch. Populace ryb se pomalu obnovila, je čas na nový lov.

Starodávná mattanza je proti masovým moderním masakrům průmyslové výroby vlastně vcelku poklidná kratochvíle (něco jako větší prasečí zabijačka srovnávaná se zpracovatelskou linkou v masokombinátu), která by mohla být z dnešního hlediska zařazena mezi trvale udržitelné metody lovu.

Jiří Přibáň: Milánské vynálezy

SALON

Konzervárny na Favignaně, které jako první na světě dokázaly tuňáky zpracovávat prakticky bezezbytku a nacpat všechno do trvanlivých konzerv, vyprávějí úplně jiný příběh, v němž se samozřejmé sicilské prorůstání přírodního s kulturním začíná excesivně vymykat. Na srovnávání mattanzy a práce Floriových tuňákových závodů lze odečítat to, jak se s posouvající mírou množství mění i onen smysl pro dějinnou zakořeněnost, která je na Sicílii jinak všudypřítomná.

Zachovávání rovnovážné míry, která ještě nedrancuje, ale nechává žít, přestože si bere v rituálním vraždění svou oběť, je totéž jako obrana života, tradice, která není ničím jiným než předáváním tajemství jak život udržet, což ostatně předváděl i příklad Montalbanovy pomsty za pokácený věkovitý olivovník.

Fénické umění žít

A nebyla by to Sicílie, kdyby pro to nebyl i velmi praktický, žitý příklad. U řady místních vín ze západního pobřeží ostrova můžete na etiketách narazit na hrdé věty o tradici sahající až do dob, kdy na ostrově pobývali Féničané, kteří naučili místní nejen pořádně pěstovat víno, ale hlavně „umění žít“. Tedy hrozny také vychutnávat. A právě od potomků fénických mořeplavců, tedy od obyvatel Sicílie, se tomuto umění naučil zbytek Itálie. Včetně umění pěstovat a vychutnávat další dary země.

Samozřejmě je to anekdota, ale když s jejím vědomím ochutnáváte „Montalbanovy“ staleté olivy a při tom pijete místní Nero d’Avolla, dolihovanou marsalu či černý bylinný likér amaro, je ono fénické umění tak jako tak ve vzduchu – a není třeba mluvit hned o autosugesci.

Foto: Profimedia.cz

Socha Vincenza Floria na ostrově Favignana

Fénickému umění žít se nejautentičtěji přiblížíte na ostrově Mozia, ležícím na západním pobřeží nedaleko letiště Vincenza Floria.

Moziu jako dávný strategický přístav Féničanů objevil na začátku 20. století amatérský archeolog a vycpávač zvířat Joseph Whitaker, který archeologicky slibný ostrov od místních koupil a během dvaceti let ho celý prokopal. Svět se pak nestačil divit. Člověk se tu může dlouhé hodiny věnovat rozsáhlým nálezům, které se táhnou od 8. století před naším letopočtem do doby po pádu Říma – fénická keramika, ozdoby, řecké sochy, římské předměty denní potřeby. Urnové háje a hroby, stejně jako půdorysy náboženských svatyní se dochovaly po celé ploše ostrova, který se dá obejít za půl hodiny.

Esej Jiřího Přibáně: Řím věčný v každém ohledu

SALON

Každý si tu jistě vybere své, co ale skutečně fascinuje, je někdejší fénické zacházení s místními a jejich tradicemi. Žádné koloniální snahy o násilnou převýchovu, naopak zachování lokálních kultů i forem zemědělství. Na ostrově Mozia zabraném rozsáhlým fénickým loďstvem mohli místní dál žít a pěstovat víno, jenom trochu lépe. Je sympatické, že víno se udržuje na místě i po tisíciletích, vinice jsou pravidelně obnovovány a víno se dál šlechtí.

Jiný vztah k času

Turistický pohled na místo se vždy vyznačuje jistou idealizací, která je způsobena především jiným vztahem k času. Profánní doba pracovní se najednou na pár dní mění v malou slavnost volna, která má nesporný sakrální pel – jinak cítíme a vidíme, někdy konečně zase cítíme a vidíme. Na vakacích, jak se dříve říkávalo, je všechno nové, nic není opotřebované, dá se najednou přemýšlet jinak, nebo naopak nemyslet vůbec a rozplynout se ve větru, šumění příboje a řevu racků, kteří mají zvlášť na západě Sicílie velmi pestrý hlasový rozsah, barvu a rytmiku, takže snadno podlehnete dojmu, že slyšíte tu kejhající husy, hned zase štěkající srny či vrčící psy.

V takových chvílích zapomenutí na čas snadno podléháme objevitelské iluzi a pocitu fascinace, která se ale s návratem profánního rozplyne jako prázdninová fata morgana.

Foto: archív Petra Fischera

Petr Fischer (1969) je novinář a filosof.

Na Sicílii je to však jinak. Pokud se člověk vyhne resortům a jiným „báječným vymoženostem“ globálního turistického průmyslu a bydlí přímo s místními, což není problém, může se mu lehce stát, že tam bude během pár hodin jako doma. Sakrální vytržení z koloběhu profánního času se stane novým typem profánnosti. Každodennost, která může být životním vytržením. Je až s podivem, jak snadno to jde.

Návraty na místo a jejich četnost zjevně nejvíce souvisejí právě s tím, jak snadno se lidem daří srůstat s něčím, čemu se v písni Nebautenů říká Befindlichkeit des Landes, nálada země. Ne, asi bych se úplně neděsil výkřiků mattanzy. A s jakou radostí bych s komisařem Montalbanem rozbíjel okna vily u podříznutého olivovníku!

Reklama

Související témata:

Související články

Jiří Přibáň: Sicilské mozaiky

29. 11. 2017, 10:00

Motorový člun pomalu proplouval kanálem mezi několika větrnými mlýny a salinami, z nichž se v laguně Stagnone mezi Trapani a Marsalou od pradávných časů až...

Jiří Přibáň: Milánské vynálezy

27. 2. 2019, 10:00

V roce 1908 došlo u Milána k malé nehodě, automobil se snažil vyhnout dvěma cyklistům a sjel při tom do příkopu. Nikomu se nic nestalo a na celou událost by se...

Výběr článků