Článek
Navíc autorka doma v Polsku oceněná hned několika cenami Nike, zároveň ale konzervativními kruhy kritizovaná za přístup k polským dějinám, za to, jak otevřeně mluví o polské kolonizaci Východu, nevolnictví nebo pronásledování židů. Autorka, o níž i někteří čeští recenzenti prohlašovali, že její knihy jsou moc ženské, moc ekologické a moc magické.
Já je četla všechny. Včetně velkého úryvku v literární příloze El Paísu z její autobiografie, která ve Španělsku vyjde co nevidět. Některé romány mám ale i v češtině, jako třeba Denní dům, noční dům. Ten změnil můj pohled na to, jak se dá psát o nedávné historii, o pocitu hranic a jejich překračování, o snech a náboženství. Vždycky mi imponovalo, jak je její psaní živelné, plné nezkrocené obraznosti. Ta někomu může připadat i nepřehledná. V El Paísu Tokarczuková vzpomínala, že když do polského nakladatelství poslala už coby zavedená autorka rukopis knihy Běguni, odepsali jí dotazem, jestli si nepopletla soubory v počítači, nebo je nějak nezpřeházela. Ujistila je, že ne, a loni za Běguny získala Mezinárodní Man Bookerovu cenu.
Přestože ona sama působí pro své názory a postoje jako ikona ženského psaní, mně se na jejích knihách líbí, že dává stejný prostor mužskému i ženskému světu – i když většina hlavních protagonistů jsou ženy, upozorňuje jako správná jungiánka, že oba principy by se měly snažit nalézt rovnováhu.
Markéta Pilátová (1973) je spisovatelka a novinářka žijící v Brazílii.
Ve své autobiografii píše, že ji povolání psycholožky leckdy nudilo, neměla trpělivost poslouchat nářky svých klientů a měla chuť jim říct, že jejich trable jsou nicotné. Přesto se její původní profese do románů otiskla způsobem, který čtenáři umožňuje až terapeutický ponor do podvědomí – nejen svého, ale i do podvědomí dějin, které Tokarczuková většinou popisuje a předává, jako by odlupovala vrstvy z jednotlivých událostí hezky jednu po druhé. Ať jde o odsun Němců, ruské sekty, podivné svaté, nebo židovské komunity.
A v neposlední řadě je to čistokrevná magická realistka východoevropského prostoru. Vnímá ho magicky, a zároveň v soudobých či historických reáliích, podobně jako svůj prostor vnímala vlna latinskoamerických autorů v šedesátých letech. Těm se tehdy povedlo vzbudit celosvětový zájem o latinskoamerickou literaturu a snad tahle Nobelovka, udělená zpětně za rok 2018, vyvolá srovnatelný boom i u literatury východoevropské.
