Kissingerovy lekce. Nad knihou Umění politické strategie

Nestorovi americké diplomacie, jehož obraz osciluje mezi vtělenou moudrostí a cynickým monstrem (podle toho, kdo jej hodnotí), bylo v době anglického vydání knihy devětadevadesát let a letos oslavil stovku. Už z tohoto důvodu je zpracování šesti významných postav druhé půle 20. století na ploše pěti set stran pozoruhodným výkonem; i když bych nepodceňoval nasazení Kissingerova rešeršního týmu.

Umění politické strategie (přeložil Martin Pokorný, Prostor 2023) spojuje, jak je u autora zvykem, historicko-personalistický přístup k teorii mezinárodních vztahů s ambicí udílet praktické rady a fungovat jako příručka zejména pro americké politiky.

Kdo patří ke Kissingerově šestici lídrů? Konrad Adenauer, Charles de Gaulle, Richard Nixon, Anvar Sádát, Li Kuang-jao a Margaret Thatcherová.

Podle Kissingera se všichni stali „architekty poválečného vývoje svých společností a mezinárodního pořádku“. Už při zběžném pohledu je ovšem zřejmé, že ne všichni byli stejně významní a vlivní. Podstatnou spojnicí šestice osobností je, že byli Kissingerovými současníky a všechny je znal více či méně důkladně osobně. Vzhledem k autorově známé marnivosti to rozhodně není podružný důvod. Zároveň chce Kissinger na každém ze jmenovaných nasvítit některou z vlastností, již považuje za podstatnou pro velkého státníka (a které se možná všechny spojují v osobě samotného Kissingera, jak se můžeme domýšlet).

Adenauer dokázal pozvednout Německo z poraženého viníka druhé světové války na hospodářskou velmoc. Z podobně bídného začátku kapitulace v roce 1940 De Gaulle obnovil alespoň část francouzské „grandeur“ (a nakonec navzdory očekávání vyvedl zemi z pasti koloniálního závazku v Alžírsku).

Oba Kissinger představuje coby odtažité demiurgy, kteří z Olympu stoicky shlížejí na hemžení obyčejných smrtelníků, aby nakonec zvolili cestu, jejíž správnost zaručuje jejich génius. Kissinger si sice libuje v systematizacích a ve schematizacích, jádrem „diplomatické moudrosti“ je pro něj ale právě takový výjimečný jedinec.

Odlišně jsou podány kapitoly o Nixonovi a egyptském prezidentu Sádátovi. Ta nixonovská, zaměřená do velké míry na navázání vztahů s Čínou a ukončení války ve Vietnamu, je memoárovější, popisnější a podrobnější – Kissinger byl coby Nixonův poradce pro národní bezpečnost a posléze ministr zahraničí vždy u toho a na všem měl podíl.

Sádátovská část místy rovněž působí dojmem, že je v knize hlavně proto, aby Kissinger mohl zevrubně popsat svou roli v izraelsko-egyptské diplomacii.

Pro oba politiky také navzdory Kissingerovu tvrzení nebyla určující zkušeností druhá světová válka, což má být další styčný bod jeho šestice.

Válka měla ale nepochybně významný vliv na autora samotného. Jako patnáctiletý uprchl s rodinou z Německa před nacismem, aby se tam o pár let později vrátil v americké uniformě. Jakkoli neexistuje zákoutí cynické reálpolitiky, které by Kissinger nevymetl, zabránit podobnému všeobecnému konfliktu vždycky patřilo k jeho diplomatickému krédu. Jeho vzorem byl vedle Bismarcka rakouský kancléř Metternich, jenž po vídeňském kongresu věnoval témuž cíli veškeré úsilí, ač to bylo na úkor oprávněných aspirací celých národů i sociálních tříd.

V případě Thatcherové a singapurského premiéra Liho se Kissinger v překvapivé míře věnuje vnitřní politice.

Britská premiérka změnila pravidla hry a v podstatě vymazala „starou“ Labour Party z politické mapy země (na mezinárodním poli Kissinger zdůrazňuje především její oddanost transatlantickému anglosaskému partnerství).

Li, který v nepříliš demokratickém městském státě vládl v letech 1959–1990, představuje Kissingerem vysněný ideál kontinuity a stability. Možnost po dekády plánovat a uskutečňovat strategické koncepce je důvodem, proč Kissinger ve všech svých knihách s nostalgií vzpomíná na éru aristokratické evropské politiky.

Všichni popisovaní lídři jsou nějakým způsobem konzervativní (a bylo by zajímavé číst od Kissingera podobnou studii o sociálnědemokratickém politikovi), ovšem na singapurském příkladu se nejlépe ukazuje autorův rezervovaný postoj k demokracii. Ne že by pro ni Kissinger neměl pochopení, do značné míry ji však považuje za nezbytné zlo, s nímž je třeba se (na Západě) smířit, aniž by bylo nutné považovat lidská práva a demokracii za univerzální hodnoty.

Což neznamená, že přitakává Huntingtonově tezi o střetu civilizací, naopak. Jako možné a žádoucí vidí soužití různých režimů, pokud budou navzájem respektovat své rozdílné hodnoty. Což lze jistě interpretovat jako cynismus; avšak neopomeňme, že na opačném pólu stojí hrozba vývozu vlastních hodnot silou zbraní a zmíněná všeobecná válka.

Mocenská rovnováha je refrénem Kissingerova pojetí mezinárodních vztahů. Snaha získat příliš jednoznačnou převahu vyvolává v rivalech obavu z ustavení „univerzální monarchie“, proti níž se všichni spojí, což může mít pro aspirujícího světovládce katastrofální následky.

Ostatně sumu Kissingerovy politické moudrosti lze objevit už v jeho disertaci Obnovení světového řádu z roku 1957. Nalezneme tam i dodnes nezměněný pohled na „roli osobnosti v dějinách“ – materiální či kulturní společenské struktury jsou pro Kissingera spíše než svébytnými „aktéry“ jen východisky, s nimiž musí lídr pracovat.

Kniha končí skepsí ohledně schopnosti dnešní společnosti generovat velké vůdčí osobnosti. Krize středostavovské meritokracie, k níž patřil pocit závazku k celku stejně jako široké humanitní vzdělání, vede podle Kissingera k tomu, že potenciální lídři jdou spíše vydělávat peníze, než aby se vydali na politickou dráhu. A bez ohledu na ideologické preference lze s Henrym Kissingerem souhlasit přinejmenším v tom, že v dnešním světě není mnoho těch, kteří by byli odhodláni „povznést se vizí a úsilím nad stávající okolnosti“.