Článek
Svou knihu začínáte ohledáváním kořenů vědeckého poznání, zděděných po antických filosofech. Překvapilo mě, jak dlouhý je výčet Démokritových spisů, které neznáme, protože byly zničeny křesťanskou církví. Na druhou stranu to byl katolický kněz Georges Lemaître, kdo přišel s myšlenou velkého třesku. Jakou roli tedy hraje náboženství v dějinách vědy?
Není to pozitivní role. Christianizace římské říše byla hlavním důvodem úpadku starověké vědy. Dekrety římského císaře Theodosia I., díky nimž se křesťanství stalo státním náboženstvím, vedly k násilnému uzavření institucí, v nichž se věda do té doby rozvíjela. A samozřejmě v novodobých dějinách byl třeba Galileo Galilei odsouzen za obhajování vědeckých myšlenek a církev často omezovala svobodu myšlení, jako například v textech papeže Pia XII.. Ze současných křesťanských církví proti vědeckému poznání nejostřeji vystupují některé evangelické denominace, zvláště v Severní Americe, kde probíhá boj proti darwinismu.
Ale ne všechna náboženství se stavějí proti vědě. Jako příklady těch přívětivějších lze uvést anglikánskou církev nebo buddhismus v pojetí tibetského dalajlámy. Obecně mají s vědou největší problém ta náboženství, která kladou hlavní důraz na víru. Instituce založená na víře totiž vnímá svobodné kritické myšlení jako ohrožení.
To však není na překážku, aby konkrétní osobnosti jakéhokoli náboženství, kněze nevyjímaje, nemohly významně přispět vědeckému poznání – Georges Lemaître je dobrý příklad. Obecně je ovšem mezi vědci více ateistů než v běžné populaci.
Píšete, že dílo římského básníka Lucretia ovlivnilo řadu vědců včetně Isaaka Newtona či Charlese Darwina a že Dante Alighieri měl stejnou představu prostoru jako později Albert Einstein. Je to náhoda, nebo je básnická intuice jen jinou cestou ke stejnému cíli?
Nemyslím si, že by to byla náhoda. Podle mě existuje plodný dialog mezi vědou, filosofií a literaturou. Ve všech těchto oblastech je cílem neustále rozvíjet nové koncepty a myšlenky k lepšímu porozumění světu. Tyto myšlenky se následně stávají všeobecně přijímanými a šíří se z jedné oblasti do druhé. Lucretius měl určitě velký vliv na zrod moderní vědy, ale on byl zase ovlivněn myšlenkami Démokritovými a Leukippovými. Dante měl rovněž velké vědomosti o dobovém vědeckém poznání.
V rozhovoru pro britský Guardian jste dokonce řekl, že rozdělení věd na přírodní a humanitní považujete za pitomost.
Toto příkré dělení se zavedlo teprve nedávno. Immanuel Kant či spisovatel Robert Musil měli velké povědomí o fyzice, velcí fyzici počátku 20. století se zase dobře orientovali v kultuře. Chceme-li co nejlépe porozumět světu, potřebujeme k tomu ty nejlepší nástroje, co jsou k dispozici. Všechny druhy poznání mají smysl, když je sjednotíme do obecného pohledu.
Také jste řekl, že fyzika se ve školách vyučuje špatně a v jiném životě byste napsal učebnici fyziky. Co by v ní bylo?
Na střední škole jsem neměl rád hodiny fyziky, byla to nuda. Neviděl jsem žádný smysl v memorování vzorců a provádění hloupých pokusů. Myslím, že fyzika by se měla vyučovat taková, jaká skutečně je – jako způsob hledání smyslu ve světě kolem nás, jako fascinující příběh, odraz našeho úžasu tváří v tvář přírodě.
Jak byste středoškolskému studentovi vysvětlil, co je kvantová gravitace?
Přibližte k sobě palec a ukazováček – mezi nimi bude nějaký prostor. Můžeme ten prostor zmenšit? Jistě, stačí oba prsty dát blíž k sobě. Můžeme ho ještě zmenšit? A ještě? Aby byl prostor menší než atom? Menší než atomové jádro? Menší než miliontina miliontiny velikosti atomového jádra? V jistou chvíli se musíme zastavit, protože narazíme na samé dno struktury prostoru – prostor má své minimální části neboli kvanta. Kvantová gravitace je teorie, která popisuje kvanta prostoru.
A jak byste vysvětlil, že se náš vesmír skládá z „kovariantních kvantových polí“ a že prostor a čas nejsou to, co jsme si odjakživa mysleli?
Jde o to, že máme jen velice přibližnou intuitivní představu o skutečnosti. Například Země se nám pocitově zdá placatá a připadá nám nemožné, aby na druhé straně žili lidé, kteří jsou vůči nám vzhůru nohama – a přece to tak je. Zdá se nám, že slunce ráno vychází a večer zapadá, přitom ono nic takového nedělá, je to naše planeta, co se kolem něj otáčí. Sklenice vody působí klidně a jednotvárně, ale ve skutečnosti je tvořená myriádami zběsile tančících molekul. Když si uvědomíme, jak nepřesný je náš pohled na svět a že ho lze pozorovat lépe, jsme připraveni přijmout zvláštnosti přírody.
Carlo Rovelli
Jak je to tedy s tím prostorem a časem?
Sdílíme představu, že prostor je něco jako nádoba, kde je vše uložené, nebo jako plátno, na němž je namalována naše skutečnost. Další představa je, že čas běží sám od sebe, bez ohledu na to, co se děje nebo neděje. V kvantové gravitaci je ale obojí už překonané. Prostor neexistuje sám o sobě. Jsou jenom mikroskopická kvanta, která bez ustání tančí, a to, co vnímáme jako prostor, je soubor těchto tančících kvant. Ani čas neexistuje sám o sobě – čas je ten tanec.
V závěru knihy píšete, že klíč k dalšímu pokroku může spočívat v pojmu informace.
Informace je velmi nejednoznačný pojem, který používáme v různých významech. Jeho nejzákladnější význam je vztah mezi stavy dvou věcí. Když například vezmete pár rukavic a každou z nich dáte do jiné krabice, pak jedna rukavice nese informaci o té druhé – když se kouknete na levou, víte, že ta druhá bude pravá, aniž byste ji museli vidět. Takové pojetí informace zachycuje skutečnost, že věci v přírodě jsou propojené, a tato propojenost je klíčem k tomu, abychom přírodě porozuměli. Vzniklo množství odborných článků věnovaných právě této základní představě informace, ale než se věci vyjasní a my poznáme, co z té myšlenky je důležité, potřebujeme čas, aby se rozvířený prach usadil.
V souvislosti s konceptem informace píšete, že „svět by neměl být chápán jako amorfní soubor atomů, ale spíš jako hra se zrcadly založená na korelacích mezi strukturami“. Připomíná to některé teorie postmoderní filosofie. Právem?
Problém postmoderní filosofie je, že bývá často vnímána tak, jako by nešlo určit, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Dějiny vědeckého poznání jsou důkaz o opaku: máme způsoby, jak demaskovat a vyřazovat chybné myšlenky. Může to trvat dlouho, ale v dlouhodobém horizontu racionální rozmluva směřuje k vyřešení otevřených otázek.
Jak blízko jsme „teorii všeho“, která by vysvětlila všechny fyzikální aspekty vesmíru?
Jsme velmi daleko, jestli se k ní vůbec kdy dostaneme. Myslím, že kdo věřil v dohledné dosažení konečné teorie, zjišťuje, že si dělal marné iluze.
Jsou věci, kterým nikdy neporozumíme?
Nevěřím, že jednoho dne budeme vědět všechno, protože jsme přece jen velice omezené bytosti, ale na druhou stranu nevěřím ani tomu, že existují věci, které jsou nezbytně nad naše rozumové schopnosti. Dosud se nám povedlo vyřešit mnoho problémů, i když to často trvalo velice dlouho. A další problémy, které se zdály neřešitelné, se ukázaly jako falešné, nebo jako nesmyslně, špatně položené otázky. Takže můžeme být optimisté v tom, že se nám podaří zodpovědět ty dobré otázky, co si klademe.
Vesmír je nesmírný a neuvěřitelně složitý a pořád přicházejí nové objevy, nová fakta i nové detaily, které jsme předtím neznali. Stále se učíme a budeme objevovat spoustu nových věcí… Tedy jestli bude naše civilizace natolik chytrá, aby přežila – což rozhodně není samozřejmé, když vezmeme v potaz globální oteplování a stoupající míru sobeckých politických rozhodnutí na naší planetě.
