Nenávist na obou stranách zase dramaticky vzroste, říká Irena Kalhousová o izraelsko-palestinském konfliktu

Náboženský sionismus je tradiční součást izraelské politiky, nicméně má mnoho tváří. Ten náboženský sionismus, jenž je v současnosti reprezentovaný v izraelské vládě, je extrémní verze. Vychází z ideologie kahanismu, pojmenované podle původem amerického rabína Meira Kahana, co přišel s myšlenkou nadřazenosti židovské rasy. Říkal, že je potřeba na úkor Arabů posílit židovskou přítomnost v Izraeli i na území Západního břehu Jordánu – tedy na území, které je z pohledu mezinárodního práva okupované, ale z pohledu židovství jde o oblast Judey a Samaří, kde se nacházel biblický Izrael.

Politici, kteří reprezentují tento směr, si přejí připojení Západního břehu k Izraeli a v ideálním případě chtějí to území zbavit Arabů. I když neříkají přesně jak. A tahle extremistická klika se dostala do vlády. Jsou to lidé ze židovských osad, hájí zájmy radikálních osadníků.

Náboženský sionismus v Izraeli podporuje řekněme dvacet procent populace, ale radikální náboženský sionismus má podporu menší. Když Benjamin Netanjahu ztratil koaliční potenciál, sáhl po těchto extremistech jako koaličních partnerech, aby mu dali potřebných čtrnáct křesel v Knesetu. Tak se ministrem pro vnitřní bezpečnost stal Itamar Ben Gvir, který v mládí nebyl přijat do armády pro přílišnou radikalitu a má nulové zkušenosti s bezpečností. Jsou to nekompetentní lidé, kteří v těch pozicích nemají vůbec co dělat. Výsledek jsme viděli předminulou sobotu, útok z Gazy jako by nikdo nečekal.

Před třiceti lety bylo pro Izraelce ještě možné zajet si nakoupit na Západní břeh, dojít si v Betlémě k zubaři nebo k holiči, byl tam větší kontakt mezi izraelskými Židy a Palestinci. Tohle paradoxně omezil mírový proces, protože se vytyčily hranice a postupně se začaly uzavírat. To uzavírání vrcholilo během druhé intifády, kdy Izrael začal stavět bezpečnostní zeď, která navíc úplně nekopíruje domluvenou hranici, ale zasahuje více do palestinského území. V současnosti nesmí Izraelci z bezpečnostních důvodů do některých palestinských měst na Západním břehu vůbec jezdit.

Takže dnes průměrný Palestinec zná Izraelce jako vojáka a průměrný Izraelec zná Palestince buď jako člověka s pracovním povolením, který pracuje na stavbě, anebo jako teroristu. Chybí tam lidský kontakt.

Mladá generace, která nezažila, že Palestinci „jsou taky lidi“, má pouze špatnou zkušenost z druhé intifády, kdy vybuchovaly autobusy a kavárny. Pro ni Palestinec rovná se nebezpečí. Tím si vysvětluju, že mladí Izraelci nemají důvěru v mírový proces: uvěřili, že jediné, co funguje, je síla.

V Izraeli je levice reprezentovaná jednak Stranou práce a jednak stranou Merec, která je ještě více nalevo. Strana práce byla zakládající vládní silou Izraele, dominovala politickému systému do roku 1977, ale oslabilo ji několik věcí.

Zaprvé to byla jomkipurská válka, kdy bylo zpochybněno, že levice umí ochránit Izrael před útokem. Zadruhé to byly mírové dohody z Osla z roku 1993, protože Hamás je neuznal a chvíli poté, co si Jásir Arafat s Jicchakem Rabinem potřásli rukou v Bílém domě, rozpoutal sérii teroristických útoků, takže se bezpečnostní situace v Izraeli zhoršila. Ve volbách následně vyhrála pravice a během druhé intifády ještě zesílilo přesvědčení, že dohody z Osla byly pro Izraelce prohra.

A zatřetí, v Izraeli se proměnila demografie. Levici volili aškenázští Židé, lidé původem ze střední a východní Evropy, kibucníci, a tyto vrstvy obyvatelstva jsou dnes mnohem slabší. Téměř polovinu izraelské populace tvoří lidé původem z Blízkého východu a ze severní Afriky, pro něž je Strana práce aškenázská, elitářská. Což je do určité míry absurdní, protože Strana práce reprezentuje spíše právě jejich ekonomické zájmy.

Navíc Židé z Blízkého východu a severní Afriky si o Arabech nic moc pěkného nemyslí a jsou taky spíše zastánci síly než diplomatických jednání.

No a další demografický fenomén je příchod Židů z Ruska a Ukrajiny v devadesátých letech – tito lidé nechtějí na základě své historické zkušenosti volit „socialismus“, takže volí sice sekulárně, ale pravicově.

Netanjahu dopustil nejhorší bezpečností fiasko v moderních dějinách Izraele, a stalo se to v éře historicky nejpravicovější vlády. Těžko ale říct, zda to bude začátek oživení středolevicové myšlenky. Vývoj může jít různými směry, i těmi nejextrémnějšími, protože tohle trauma bude tak hluboké, že si to ani nedovedeme představit. Jak přibývá videí, fotek, důkazů o míře brutality teroristů z Hamásu, každý Izraelec v nich pozná nějakého svého příbuzného, souseda, známého, uvidí, jak teroristé upalovali lidi zaživa, sekali hlavy dětem, znásilňovali ženy… To jsou obrazy, co v Izraelcích zůstanou po generace.

Izrael je blízkovýchodní země. Má spoustu evropských prvků, od architektury po literaturu, ale jak už bylo řečeno, půlka populace z Blízkého východu pochází. Izraelská pop music je ovlivněná orientální melodikou, kulinářství je mix všeho možného, ale blízkovýchodní kuchyně převažuje – jí se víc falafel než šoulet. Projevuje se to i v chování: lidé jsou srdečnější, bezprostřednější a hlučnější než v Evropě. Jsou pro ně důležitější příbuzenské vztahy, i širší rodina se schází každý týden na šábes… Ale pořád je tam taky spousta starých aškenázských rodin, jejichž životní styl je od toho evropského k nerozeznání.

Polarizace gradovala během posledních měsíců, kdy dal Netanjahu dohromady tuhle extremistickou vládní koalici a pokusil se prosadit kontroverzní justiční reformu – ale má to samozřejmě hlubší kořeny. V izraelské společnosti existují kmeny: ortodoxní a ultraortodoxní Židé, sekulární Židé, izraelští Arabové… Tel Aviv a Jeruzalém jsou světy samy pro sebe. Každý návštěvník Izraele si všimne, jak pestrá ta země při své malé rozloze je. Je těžké najít společný jmenovatel a začíná to být čím dál těžší.

Největší příkop je mezi těmi, kdo chtějí Izrael na prvním místě židovský, a těmi, kdo chtějí Izrael na prvním místě demokratický. Mezi těmito dvěma představami je strašně složité najít kompromis, což společnost rozděluje.

Do toho je tam téma, které je dnes trochu upozaděné, ale bez nějž nelze pochopit, co se v zemi děje – a to je okupace Západního břehu. Radikální ministři jako zmíněný Ben Gvir do sebe okupační mentalitu vsákli, protože sami na okupovaných územích žijí. Izraelce rozděluje otázka, co by se s oblastí Západního břehu mělo dít, rozpory mezi nimi jsou obrovské.

Teď jde samozřejmě všechno stranou, lidé se neskutečně semkli, je to takové naše covidové „šijeme všichni roušky“, jenom stokrát zesílené. Do humanitární pomoci se zapojili ortodoxní Židé i izraelští Arabové. Byl sestaven válečný kabinet, Knesetem smí procházet jen zákony týkající se války, vše ostatní se zastavuje – včetně Netanjahuovy justiční reformy, kvůli níž se předtím konaly statisícové demonstrace a která by de facto znamenala změnu politického systému.

Možná tahle krizová situace pomůže izraelskému národu uvědomit si, že ho spousta věcí spojuje. Ony problémy pochopitelně zůstanou – ale třeba se o nich teď budou schopní lépe bavit.

Předně se bude vyšetřovat, kde se stala chyba, a ponese se politická zodpovědnost. Netanjahu ztratí důvěru svých voličů, kteří byli ochotní tolerovat mu i korupci nebo to, že přivedl do vlády šílence a rasisty. I zoufalí přeživší masakrů křičí do kamery: „Kde jste byli? Kde jsi byl, Bibi?“

Jsem hluboce přesvědčená, že tohle izraelskou společnost změní. Ale jak, to netušíme. Jedna možnost je, že si Izraelci řeknou, že budou muset jednat jinak, i ve vztahu k Palestincům. Ale nemyslím, že by tenhle bestiální útok Palestincům jakkoli pomohl – protože říkat teď Izraelcům, že musí s Palestinci jednat o míru, bude těžké.

Nevolme špatné politiky. Problémy světa jsou složité, a kdo volá po jednoduchých řešeních, ten selže. Izraelci za tohle poučení zaplatili strašně vysokou cenu.

Nevím. Po událostech předminulé soboty opravdu nevím. Cyklus násilí se obrovsky prohloubil. Je tu izraelské trauma a teď přichází ještě trauma Palestinců z Gazy. Odpověď Izraele je už teď ostrá a bude to zřejmě ještě horší. Hamás potřebuje co nejvíce civilních obětí, takže bude využívat civilisty jako lidské štíty, což ostatně dělá odjakživa. Hrálo by mu do karet, kdyby se veřejné mínění na Západě pod vlivem obrazů mrtvých civilistů v Gaze obrátilo proti Izraeli. Nenávist na obou stranách zase dramaticky vzroste. Bude to chtít začít nějaký pomalý proces komunikace, ale nedovedu si to v nejbližších letech představit. Důvěra Izraelců v mírové řešení bude na nějakou dobu velmi oslabená.