Článek
Proto mám vždycky žaludeční nervózu, když mi zavolá bratr a oznámí, že naplánoval sraz, nebo jak se dnes říká – rodinnou párty. V takovém okamžiku zvažuji, jestli nebude nejlepší vymyslet si nenadálou okolnost a omluvit se. Nakonec ve mně ale vždycky zvítězí touha vidět toho, či onoho z rodiny a prostě jedu.
Kdo by si myslel, že budu v následujících řádcích popisovat, jak se rodinní příslušníci prali a fackovali, je na omylu. K ničemu takovému nedošlo. Mí věkoví vrstevníci buď brouzdali po internetu – zřejmě tak na dálku řídili své firmy, nebo se věnovali rozboru svých zdravotních problémů. Poměrně dlouho se tak řešil pravý kyčelní kloub mého švagra, který ho při hraní tenisu začal z ničeho nic „zlobit“. Vyměnit kloub, nebo tenis za golf? – tak zněla otázka. Nová, mladá švagrova partnerka špitla, že výměna kloubu je nutná, protože ona golf nehraje. Lékařská část rodiny se jí sice snažila vysvětlit, že žádná operace není bez rizika, ale co naděláte, když ty dva spojuje tenis? Nic. Navíc je trendy vyměnit staré za nové.
Nová partnerka švagra rozhodně trendy byla. Měla vytetované obočí, patrně i oční linky a rty budily dojem opuchlosti, což zavinila zřejmě nějaká látka, kterou si do nich nechala aplikovat. Působila sice poněkud nepřirozeně a uměle, ale sebevědomí jí rozhodně nechybělo. Na chvíli ji „rozhodil“ jen malý synovec, který se jí zcela nevinně zeptal, z které planety přiletěla. Po pár minutách se mladá dáma otřepala a byla zase v pohodě. Jak dopadlo definitivní rozhodnutí ohledně výměny kloubu, nevím, protože opratě rozhovoru převzali mladí rodinní příslušníci.
Když píši mladí, myslím tím věkovou kategorii od dvaceti do pětadvaceti let. Řešili vládní reformy a ekonomickou krizi: „Krize je proto, že lidi nepracují a myslí si, že za ně všechno vyřeší stát. Ale stát není dojná kráva.“ V této chvíli jsem se zapojila do rozhovoru, protože mě zajímalo, jaká východiska z krize vidí „naše mladá naděje“. Jejich lék byl snadný: „Pokud někdo vydělává málo, má si najít jinou práci. A když mu ani ta nebude stačit na pokrytí jeho potřeb, může si najít ještě další práci. Nikomu přece nic nebrání v tom, aby měl dvě nebo tři zaměstnání. A každý se přece může zlepšovat a ne jen natahovat ruku a brát z peněženek těm, kteří poctivě pracují!“ Tím, kdo poctivě pracuje, samozřejmě ty „děti“ myslely sebe, a tak mi došlo, že jejich rozohněnost má původ v daňovém přiznání, které se v té době muselo podávat. Zřejmě je drobně vykolejilo, že i ony musely něco zaplatit státu.
Abych je popíchla, nadhodila jsem, že taková výměna kyčelního kloubu jejich strýce není levná záležitost, a to už vůbec nemluvím o tom, kolik budou přispívat na naše důchody. Má poznámka padla na úrodnou půdu, „děti“ se rozpalovaly čím dál víc: „Proč by měly pořád na něco přispívat? Každý ať si pěkně hrabe na svém písečku, ne?“
Iva Klestilová
Poslouchala jsem pozorně, co říkaly, a měla pocit, že slyším některé ministry, politiky či úředníky, kteří mě a ostatní voliče při vstupu do svých úřadů vždycky přesvědčují o tom, že jsou to právě oni, kdo vyvedou stát z krize, zajistí prosperitu a zametou s korupcí a korupčníky. Jejich sliby obvykle končí tučnými titulky na předních stranách deníků, které sice informují o tom, kolik si nakradli, ale ve většině případů se jim nic nedokáže a oni spokojeně žijí dál, jako by se nechumelilo. A stát je v krizi dál, jenže v hlubší.
V té chvíli mi došlo, že to tentokrát budu zřejmě já, kdo ukončí rodinné setkání fackami. Měla jsem totiž neuvěřitelnou chuť udělat to, co dělávala moje máma a před ní její máma – dát těm „dětem“ na zadek. Nic nevysvětlovat, nijak je nepřesvědčovat, prostě jim stáhnout kalhoty a nařezat jim na holou. I když jsem to neudělala, o svém úmyslu jsem je informovala. Vypadaly poněkud zaraženě, působila jsem velice rozhodně. A tak přestaly tlachat nesmysly a věnovaly se novinkám, které se dozvěděly na sociálních sítích. Tam se totiž dějí daleko zajímavější věci než v reálném životě. A nikdo jim tam nevyhrožuje, že jim za jejich názor na cokoliv, co se jim právě zrodilo v hlavě, nařeže.
