Hlavní obsah

Esej Václava Bělohradského: Český „zpěv nenávisti“

9. 12. 2021, 8:00
Právo, Václav Bělohradský, SALON

Básník a dramatik Ernst Lissauer zemřel vyobcován z milovaného národa v roce 1937 ve Vídni. Byl to židovsko-německý ultranacionalista, obhájce světodějné role německého státu, v roce 1914 se proslavil básní Hassgesang gegen England (Zpěv nenávisti k Anglii): „Máme všichni jen jednu nenávist, jen jednoho nepřítele – Anglii.“

Foto: Petr Horník, Právo

Václav Bělohradský (1944) je filosof a kmenový autor Salonu.

Článek

V divokém chóru nenávisti rozpoutaném válkou si Lissauer vysloužil chvíli slávy, všechny noviny jeho zpěv otiskly, ve škole se ho žáci učili nazpaměť. Stal se hymnou válečného stavu mysli, císař mu propůjčil Řád červené orlice.

V knize Svět včerejška připomíná tragédii tohoto osobně laskavého člověka velký intelektuál a pacifista Stefan Zweig. Když přišel v roce 1918 mír, lidé se snažili osvobodit od zaslepení válečných let, obchodníci chtěli zase obchodovat a spisovatelé zase psát bez nenávisti. O Lissauerovi se v berlínských kavárnách začalo mluvit s pohrdáním, jako by on sám všechnu tu nenávist zasel. Co se z ní urodilo, sklidil později Hitler, který židovsko-německého ultranacionalistu z Německa vyhnal.

Vychází nový Salon: Petr Pithart a Václav Bělohradský vzpomínají na Petra Uhla

SALON

To je problém s nenávistí: nejdříve slouží nějakému cíli (vyhrát válku!), pak se ale sama stane cílem. Stefan Zweig raději dobrovolně svůj život ukončil, než by žil ve světě rozvráceném další vlnou válečné nenávisti.

Připomínám tu epizodu, protože uplynulá období koaliční vlády ČSSD s hnutím ANO a KDU-ČSL (úspěšné) a později vlády s Andrejem Babišem v čele (méně úspěšné) byla předmětem vášnivých mediálních zpěvů nenávisti.

Stačí si připomenout propastně nesmyslná hesla na demonstracích Milionu chvilek pro demokracii, třeba Nejsme Rusko, nejsme zboží. Jako Středoevropané bychom neměli zapomínat, že zbožím jsme už byli – když si Západ, náš tehdejší protektor, chtěl za nás v Mnichově koupit „mír pro naši generaci“. A dodejme, že dnes z nás zboží nedělá Rusko, ale globální moc bossů digitální komunikace, jak jsme se naposledy dozvěděli díky whistleblowerce Frances Haugenové a kauze Facebook Papers.

Ta nedomyšlená hesla navazovala na kampaně Nejsi můj prezident! po volbě Miloše Zemana, vzpomínám si třeba na plaketu s nápisem: Miloš mi prdel! Dostal se ke mně v té souvislosti i nedávný tweet režiséra Jana Hřebejka komentující prezidentovu hospitalizaci: „Mírný optimismus ÚVN mě mírně zdeprimoval.“

Foto: Jiří David

Jiří David: Český „zpěv nenávisti“, prosinec 2021, exkluzivně pro Salon

Sezona zpěvů nenávisti trvá už dlouho, veřejný prostor se v Česku „konsoliduje směrem k nule“, koalice ochotných točit klikou u flašinetů se zpěvem nenávisti se jen tak nerozpustí.

Mohutně u nás rezonují také zpěvy nenávisti k Číně a Rusku, předseda Senátu se dokonce Číňanům na vztek prohlásil za Tchajwance. Tchajwanci a Číňané patří do jedné tisícileté asijské civilizace, poptávka po zpěvech nenávisti tam brzy pomine, velmoci i regiony pod jejich kontrolou začnou zase spolupracovat, jinak by se nedařilo rozhodující mírotvorné instanci v kapitalistickém systému – ekonomickému růstu (podle veřejně dostupných zdrojů přesáhl celkový objem investic Tchaj-wanu v Číně mezi lety 1991 a 2020 188,5 miliardy dolarů, v roce 2019 navštívilo Tchaj-wan 2,68 milionu Číňanů).

Václav Bělohradský: Čas pléthokracie. Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně

SALON

Velmoci trpí stejnou úchylkou jako stařičký generál konající inspekci Švejkova maršbatalionu: měl rád, když se vojáci rozpočítávali první – druhý, doma měl dva burše, a i ti se před ním museli rozpočítávat. I velmoci se rády rozpočítávají, žádná ale nechce být druhá. Je America the Beautiful ta nejprvnější velmoc na světě? Možná ne, světe, zboř se!

Střední Evropa měla ve světové kultuře své jedinečné místo, když se vysmívala velikášským komplexům velmocí, jejich posedlosti světodějnou rolí, ne když se snažila parazitovat na autismu té momentálně „nejprvnější“.

Západ jako VIP klub

Naši postkomunističtí antikomunisté si poslepovali z předsudků bipolárního světa svou vlastní verzi Západu. Pod článkem Glosa: Nová vláda. Svěží vítr, nebo pach zatuchliny? na serveru Seznam Zprávy jsem ve čtenářské diskusi našel poznámku: „V době velké celosvětové ekonomické a energetické krize my budeme řešit uzavírání sňatků mezi teplomety. A to je přesný obraz dnešní západní civilizace. Ano, také jsem chtěl patřit k Západu. Ale k tomu opravdovému Západu, jak jsem ho znal před třiceti lety. Dnešní Západ je silně neomarxistický, navíc úchylný a zvrácený. K tomu já patřit nechci.“

Esej Jana Venclíka: O maškarádě s jedním pojmem. „Totalita“ po devětaosmdesátém

SALON

Dnešní Západ je klubový statek, který se, jak víme z učebnic ekonomie, sice vyznačuje společnou spotřebou, ale jen pro ty, kdo mají právo vstupu – pořvávání na náměstích Jsme Západ! z nás Západ neudělá; členové toho VIP klubu mají strach z polského instalatéra, litevského zahradníka či českého zloděje automobilů. Jak ukázal brexit, než by tam byli s nimi, raději z takového klubu vystoupí. Lokajské přejímání předsudků nejmocnějších členů klubu nám dveře do něj neotevře.

Heslo Patříme na Západ, ne na Východ je navíc v českém většinovém pojetí podvědomě rasistické: jsme Západ, ne nějací „Rusáci, čmoudi, cigoši, muslimáci, rákosníci nebo jiní šikmoocí provozovatelé večerek“.

Ze Západu dělá jednu civilizaci určitý dominantní způsob vývoje: umění měnit se v reakci na varující obrazy sebe sama, a tak se včasnou konsenzuální změnou vyhnout katastrofě. Na rozdíl od (sebe)obrazů konformistických mají kritické sebeobrazy na Západě vysokou cenu. Jedinou reálnou cestou k integraci do Západu je tak prodávat na kulturním trhu pravdivé kritické (sebe)obrazy Západu, a přispět tím k překonání (v jazyce i ve zvycích) skrytých stop po západní koloniální a rasistické minulosti.

Foto: David Taneček, ČTK

Z demonstrace na pražském Staroměstském náměstí 28. října 2016...

Nikdo nepatří méně na Západ než naši postkomunističtí bojovníci s komunismem; a s nimi i všichni ti proroci „sebevraždy Evropy“ z evropských periferií, mobilizující proti „neomarxismu“ rychle se měnícího Západu.

Kdybychom měřili vzdálenost od evropské civilizace na nějaké pomyslné škále, pak nikdo nikdy nebyl více vzdálen evropské civilizaci než Hitler, když den po přepadení Ruska vyhlásil, že se k akci Barbarossa rozhodl „jako zodpovědný reprezentant evropské civilizace a kultury“.

Výzvy proroků z periferie Evropy k obraně „opravdového Západu“ před „úchylným vývojem“ a bezvýhradná podpora velikášského komplexu „nejprvnější“ velmoci jsou na té pomyslné škále od Západu také v úctyhodné vzdálenosti.

Pro, nebo proti

Formát pro, nebo proti je důležitou dimenzí demokratického veřejného prostoru, když se ale stane vládnoucím principem alokace pozornosti a hodnocení informací, veřejný prostor se polarizuje a v mnoha ozvěnách se rozeznějí mobilizující hesla jako: Lidé, bděte! Jsme v hybridní válce, nepřítel vás mate!

Esej Václava Bělohradského: Přeludy naší řeči

SALON

Když nadvláda formátu pro, nebo proti zmutuje v totální polarizaci společnosti, dopad na kolektivní racionalitu je devastující. Pozornost mas se lapá do sítí preventivních denunciací jiných názorů jako „téměř vlastizrady“.

Podmínkou kolektivní racionality je schopnost veřejný diskurz od tyranie formátu pro, nebo proti emancipovat a popsat krizové situace pomocí sdílených praktik, jako je třeba srovnávání, měření, přiznání omezené racionality vlastního stanoviska, uznání dobré vůle protistrany.

V totálně polarizované společnosti paralyzuje kolektivní racionalitu udavačská rétorika vyúsťující nutně do tribunalizace mediasféry, kde potom platí imperativ: Vyhlédni si oběť, natoč ji skrytou kamerou a předhoď digitálnímu davu k lynčování!

Nikdo před tím není v bezpečí, v digitální džungli formát pro, nebo proti zesiluje převahu nevzdělaných vrstev ve společnosti; ty nemilují komplikované argumenty, chtějí nenávidět žábu na prameni blahobytu. Proces tvorby názorových většin se propadá do tmy, a s ním i legitimizující princip demokracie.

Václav Bělohradský: Velká sametová. „Dejte mi do ruky mávátko a řekněte jak volat sláva“

SALON

Formát pro, nebo proti po více než dvě století utvářel demokratické veřejné mínění, k řešení krizí, jako je globální změna klimatu nebo pandemie koronaviru, se ale nehodí. Říct „ano, nebo ne“ třeba v referendu nestačí. Lidstvo jako celek se ocitlo ve stavu nouze, v globální krizi, která je důsledkem ve všech systémech sdíleného předsudku, že ekonomický růst je nejvyšší hodnotou lidstva. Aktivistická tribunalizovaná mediasféra vytlačuje z veřejného prostoru každý pokus o sdílené hledisko, o porozumění tomu, že všichni pozemšťané jsme stejně viníky jako oběťmi.

Nadvláda formátu pro, nebo proti v mediasféře redukuje politickou komunikaci na obviňování druhé strany, na argumentaci ad personam a na mediální štvanice pomocí preventivních denunciací, kterými se v polarizované společnosti lapá pozornost tekutě rozhněvaných mas.

Příkladem tyranie formátu (za každou cenu) pro, nebo (za každou cenu) proti je mediální štvanice v režii dosavadní opozice na „předpokládaného“ viníka zamoření Bečvy. Neschopnost vlády a opozice zajistit dohodu na odborném nepolarizujícím (politickým zájmům nesloužícím) popisu havárie je příznakem hlubokého úpadku kolektivní racionality.

Foto: archiv Stanislav Pernický

V neděli 20. září 2020 zahubil v Bečvě kyanid a další chemické látky více než čtyřicet tun ryb.

V demokratických státech se policie řídí znaleckými posudky; když se tak stalo i v tomto případě, začal v médiích obíhat kádrový profil jeho autora: „soudní znalec (…), jehož posudek je vodítkem pro postup Policie ČR, se veřejně prezentuje jako vášnivý technokrat, příznivec konspiračních teorií, člověk bez soudnosti“. Výraz „vášnivý technokrat“ zní jako poťouchlý oxymóron.

Havárie chemiček jsou nevyhnutelným rizikem průmyslové modernosti, stávají se bez ohledu na to, kdo je vlastníkem. Světově proslulé jsou katastrofy v indickém Bhópálu (Union Carbide) nebo v italském Sevesu (ICMESA). Žádná taková havárie se nedá redukovat na „vinu vlastníka“, je to systémová událost, týkající se regulace chemického průmyslu v demokratickém kapitalismu.

Mobilizace publika pro, nebo proti je beznadějně neproduktivní a pokrytecký způsob komunikace; a je hlavním důvodem, proč popularita liberální demokracie dál klesá.

Koronavirová sezona nenávisti

Sezony nenávisti se v naší zemi pravidelně vracejí, zvláště tragické byly štvanice na „Čapky a podobné hradní stvůry“ za druhé republiky nebo na „škodnou v kultuře“ v padesátých letech.

Má to svůj historický důvod: českou politickou kulturu sužuje po staletí vakuum politické identity. Národní obrození například bylo antipolitické, stejně jako pražské jaro 1968 nebo „velká sametová“. Její dnes už postarší protagonisté obviňují periodicky protagonisty polistopadového vývoje ze zrady ideálů roku 1989. Jaké politické ideály tehdy ale hájili, dodnes nevíme. Chtěli kapitalismus, nebo jen „vládu slušných lidí“? Zpěv nenávisti zpívá stejně falešně i ta strana, která se cítí být ponižována elitářskou „pražskou kavárnou“ a „podujatými“ veřejnoprávními médii.

Esej Petra Fischera: Covidové národní divadlo. Proč Češi v souboji s koronavirem prohrávají?

SALON

Zpěvy nenávisti v této sezoně v naší zemi ovšem vyvolaly netolerovatelnou proměnu mediasféry: v jejich antibabišovské (antičínské, antiruské) jednohlasosti začaly postupně splývat protiklady.

Například proevropsky a ekologicky angažovaný levicově liberální Deník Referendum se zdá stát v jedné řadě s ultrakonzervativními médii jako Forum24 nebo Echo24, jejichž hlavní náplní je kampaň proti jakékoli (ať už zelené, rudé, nebo genderové) kritice kapitalistického statu quo, jen nedbale překrytá heslem „obrany demokracie před Babišem“.

V hustém stínu antibabišovské jednoty se všechny rozdíly mezi politickými programy zdají nepodstatné. „Antibabiš“ legitimizuje cokoli. Zažil jsem to v Itálii: „Antiberlusconi“ jako hyperprogram katastrofálně vyprázdnil politický program opozice.

Foto: Flavio Lo Scalzo, Reuters

Silvio Berlusconi

Tyranie diskurzivního formátu pro, nebo proti zmutovaného do zpěvu nenávisti vede k rychlému úpadku kolektivní racionality; takové protestní hlasy neobohacují popisy krizových situací o potlačené informace, slouží jen k likvidaci politických soupeřů.

Covidová mantra opozice kroužila kolem teze, že „vládní opatření jsou horší než nemoc samotná“. Připomeňme si to. Poslanec ODS Karel Krejza v květnu 2020 prohlásil, že omezování je „celé přehnané (…), virů tady kolem sebe máme miliardy (…), když se podíváte na údaje (…) třeba Švédska, kde se píše, že umřelo deset tisíc lidí, zatímco normálně devět a půl tisíce (…), volil bych opatření mnohem mírnější. Tvrdím, že na covid-19 jako takový neumřel žádný zdravý člověk. (Celá pandemie) se mi zdá jako hybridní válka, politický spor“.

Švédský král Gustav nedlouho poté řekl o opatřeních své země: „Myslím, že jsme selhali. (…) Utrpěli jsme obrovské ztráty. Bohužel. Je děsivé o tom hovořit.“

Esej Daniela Prokopa: Proč Východ prohrává s covidem

SALON

Týdeník Reflex udělal z Hassgesang k Babišovi, jeho vládě a nezvládnuté pandemii své arcitéma. Na obálce z 23. dubna 2020 například vidíme napsáno Na koronavirus neumřel žádný zdravý člověk. Uvnitř čísla se pak dočítáme v rozhovoru s odborníkem, že zda je člověk zdravý, prokáže „až pitva, a u některých mladých (…) lidí ani ta ne“. Poučka hodná krále Ubu. Existují v očích patologa vůbec „zcela zdraví lidé“? Nevím, ale definovat zdravého člověka se mi jeví stejně obtížné jako definovat člověka normálního.

Vzpomínám si na starou průpovídku mediků: „Chirurg všechno umí, ale nic neví, internista všechno ví, ale nic neumí a patolog všechno umí a také všechno ví, ale není mu to už nic platné.“

A „šéf ODS Petr Fiala (v létě 2020) zpochybňoval výzvy k nošení roušek a varoval před strašením lidí (…). Miroslava Němcová a s ní i další opozičníci počátkem léta hostinou na Karlově mostě slavili vítězství nad nákazou. (…) TOP 09 (…) vyslala do krizového štábu zubaře Šmuclera, vášnivého odpůrce roušek“ – připomenul Lukáš Jelínek v jednom komentáři.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Premiéři Andrej Babiš a Petr Fiala ve Strakově akademii

Ve volební kampani opoziční politická a mediální fronta přesto vykřikovala, že „pro třicet tisíc zemřelých na covid neexistuje žádná omluva“. Nepřispěl ale ten titulek Reflexu a postoj mnoha členů ODS k tomu, že u nás byla síla pandemie podceněna? Bagatelizující opoziční rétorice obecně a titulku Reflexu konkrétně bych připsal nezanedbatelný díl těch mrtvých.

Kvalita demokracie je v rozhodující míře podmíněna způsobem, jakým je v určité společnosti alokována pozornost. Každá změna celku společnosti je změnou kritérií alokace masové pozornosti. Když ale nabídka informací závratně převyšuje poptávku, politika se redukuje na bezohledný boj o pozornost voličů a argumentace je nahrazena údernou rétorikou.

Pozornost je veřejný statek, měla by být proto chráněna před pleněním, k němuž dochází v demokracii zohavené stále bezohlednějšími volebními kampaněmi, mutujícími ve zpěvy nenávisti. Jinak by demokracie ztratila svou rozhodující funkci: vyhýbat se hrozícím katastrofám dosahováním konsenzuální racionální změny.

Reklama

Související články

Výběr článků