Černý jin jang. Sloupek Štefana Švece

Dodnes potkávám mladé lidi, kteří to mají stejně. Třicetiletí buddhisté vidí život jako mandalu, jejíž strasti smaže jediné fouknutí. Mluví tichým, pevný hlasem, vyzařují moudrost sedm a půl metrů dopředu a svět je nemůže ničím překvapit. Taoisté z korporátního světa vědí, že stravenky a zaměstnanecké akcie k nim připutovaly vůlí Vesmíru. Když jdou ve značkovém pulovru na slaďovací meeting s tím debilem z marketingu, vidí kolem sebe vlát neviditelné lněné roucho.

Naštěstí v tom nejsou sami. Sdostatek kurzů, duchovních škol a víkendových seminářů pro ně má nabídku focusingu, dhammy, cesty pokojného bojovníka, opuštění a odpuštění, poutí pouští, sebepřijetí a sebezáporu. Kdo tím projde, musí dosáhnout osvícení, i kdyby tibetské mísy padaly.

Vyznavači meditace často mluví o svém Středu. Oprošťují se od všeho chtění, neboť své touhy zanechali spolu s dalším nepotřebným harampádím před vchodem do dojo. Kdybyste jim nabídli pytel s miliardou dolarů, Miss World a dekretem na funkci amerického prezidenta, přehlédli by to vše jako mrtvého tarbíka na kraji cesty.

Být jako Buddha, stát se v pětatřiceti osvíceným a zbavit se všech strachů i přání vypadá lákavě. Co když je ale život o něčem jiném? Umrtvit své touhy a žít ze svého Středu znamená neprožít svou vlastní bolest. Odstřihnout své kraje, vlastní extrémy smutku, strachu, hněvu a radosti a držet svou mysl v bezpečném dolíku uprostřed. To je rozdíl mezi východními naukami a křesťanstvím. Tím, o němž Chesterton psal, že je náboženstvím extrémů.

Během jedné meditace mě napadla kacířská myšlenka: Co když život neznamená oprostit se od života? Co když pro to, abychom dosáhli reálného pokoje v srdci, potřebujeme prožít veliké a těžké věci – smutek až k smrti, bolest k nesnesení, radost až k nebi nebo hněv, který chce zabíjet? Co když se snaha najít osvícení bez nich podobá pokusům vykopat studnu kávovou lžičkou – nemáte prostě potřebné nástroje? Co když je ke svatosti nutné být neskutečný hříšník?

Jin a jang je krásný a moudrý východní symbol, ve kterém zlo obsahuje dobro a smutek se stále přelévá v radost. My v Evropě ale víme, že černá se někdy přelévá v černou a smutek v sobě obsahuje jen další smutek. Než si to opravdu do hloubky prožijeme, může být sebeusilovnější meditace planá.