Autokracie ze světa jen tak nevymizí. Jaroslav Bílek se zabývá politickými režimy v Latinské Americe

Ve své podstatě jde o politické režimy, které jsou v půli cesty mezi úplnou demokracií a tradiční diktaturou. Nejběžnějším druhem hybridních režimů v současném světě jsou takzvaná volební autoritářství. Jejich specifikem je, že na papíře a z hodně velké dálky vypadají demokraticky, ale praxe vládnoucích politiků je více či méně autoritářská. Dochází zde k omezování svobody médií, politických práv jednotlivců anebo opozice. Alespoň nějaká reálná opozice se v těchto režimech může pokaždé účastnit voleb, ale její šance na výhru je snížená tím, že si vláda výrazně upravuje pravidla hry ve svůj prospěch.

V Latinské Americe můžeme dnes najít pouze tři plnohodnotné demokracie: Chile, Kostariku a Uruguay. Vedle toho tam máme jednu tradiční diktaturu, kterou je Kuba. Všechny ostatní režimy jsou nějakým způsobem hybridní. Brazilský nebo argentinský systém se blíží těm demokratickým, Nikaragua a Venezuela jsou vyložená volební autoritářství, u nichž se vede odborná diskuse, jestli se už nepropadly na úroveň zmíněné Kuby.

Na druhé straně je třeba zdůraznit, že politické režimy nejsou nikdy statické a neustále v nich dochází k nějakému vývoji. Z pozitivních příběhů poslední doby lze zmínit Honduras. I když šlo o jasné volební autoritářství, v posledních prezidentských volbách tam dokázala vyhrát kandidátka opozice slibující demokratizaci. Podobný proces před lety nastartoval třeba prezident Lenín Moreno v Ekvádoru. Za negativní pak lze jednoznačně označit poslední vývoj v Salvadoru.

V souvislosti s hybridností politických režimů v Latinské Americe je ale třeba zmínit ještě jednu zvláštnost. Politologické koncepty politických režimů se většinou snaží specifikovat typ vládnutí na centrální úrovni. V Latinské Americe se ovšem řada zemí potýká s jakýmsi „lokálním autoritářstvím“, kdy je vláda na nižší úrovni daleko méně demokratická než vláda centrální. S tímto problémem se můžeme setkat třeba v některých provinciích Argentiny.

Slabinou většiny zemí Latinské Ameriky je kvalita vládnutí. Ta často není příliš vysoká a řada politických reprezentací selhává v řešení zásadních společenských problémů, jakými jsou chudoba, nízká úroveň vzdělávání nebo velké sociální rozdíly a s nimi související nerovnost před zákonem. Nízká kvalita vládnutí pak vhání voliče do náruče populistů.

V řadě tamních zemí navíc nedošlo k vyrovnání se s předchozí dobou nesvobody. U nás jsme se donedávna pozastavovali nad tím, že máme stále v parlamentu KSČM. Existence podobných politických stran je však v Latinské Americe poměrně běžná. Stejně tak situace, kdy politik, který byl spjat s předchozí diktaturou, následně kandiduje v demokracii na prezidenta: jako třeba generál Otto Pérez Molina v Guatemale nebo generál Hugo Banzer v Bolívii. Existence podobných politických aktérů kvalitě demokracie pochopitelně neprospívá.

Fenomén bývalých vojáků v politice a obecně relativně vysoká důvěra v armádu jako instituci ve většině zemí Latinské Ameriky opět souvisí s nízkou kvalitou vládnutí a státní kapacitou.

Když jsme byli v Evropě během covidové pandemie svědky toho, že země musely nasadit armádu, působilo to na nás zvláštně. V Latinské Americe je však zapojování armády do chodu státu daleko běžnější, v řadě případů ani neexistuje jiná možnost, jak situaci řešit. Armáda nezasahuje pouze v případě zdravotních a přírodních katastrof, ale i při řešení vnitrostátní bezpečnostní situace, jež je v mnoha zemích velmi problematická.

Salvadorský prezident Nayib Bukele vyloženě těžil z toho, že předchozí politici nedokázali úspěšně řešit tamní velmi vysokou kriminalitu. U nás vnímáme Bukeleho především jako politika, který uznal bitcoin za oficiální platidlo a velmi dobře pracuje se sociálními sítěmi, ale reálně je to politik, jenž svou zemi pomalu přeměňuje v jeden velký vězeňský komplex.

Podobné věci zdraví politických režimů určitě nepomáhají. Krize v Peru i Ekvádoru nám jasně ukazují, k čemu může vést vysoká míra politické polarizace. V tomto směru je vývoj v Latinské Americe pro Evropu varováním.

Jistě, část problému je ukryta v odlišném ústavním inženýrství, nicméně nakonec je v každém politickém systému důležité, aby se spolu politické elity dokázaly nějak domluvit. Pokud se namísto toho orientují na mobilizaci vlastních fanoušků a terorizování politických odpůrců, nemůže být o politické stabilitě řeč. V systému, kde vítěz bere vše bez snahy o nalezení alespoň minimálního kompromisu s poraženým, se vždycky budete pohybovat ode zdi ke zdi.

Názorně to bylo vidět v Bolívii. V roce 2019 tam došlo k pádu volebního autoritářství pod vedením Evo Moralese, protože jeho vláda nedokázala ustát povolební protesty. Pravicový kabinet, který nastoupil po něm, však nakonec vládl nejenom podobně autoritářsky, ale zároveň šeredně selhal v řešení pandemie. V následujících volbách tak znovu vyhrála levice.

Všechny tři zmíněné politické krize – v Bolívii, Peru i Ekvádoru – zároveň ukazují, jak důležitá je pro politiky v Latinské Americe podpora zmíněné armády. Až příliš často v posledních letech sledujeme, jak politici klepou na vrata kasáren ve snaze o zajištění vlastní politické budoucnosti, což není ideální.

Pozitivem ale je, že samotné armády se častěji než dříve snaží o zachování neutrality, neslyší na prosby a neposlouchají rozkazy. To je samozřejmě trochu problematické, protože armáda v demokratickém systému musí být vždy a bezpodmínečně podřízena civilní vládě. Z etického pohledu však asi nemůžeme mnoho namítat proti situaci, kdy armáda v ne úplně demokratické zemi odmítne rozhánět silou protivládní demonstranty.

Když sledujeme politiku v této části světa z Česka, míváme tendenci přehlížet, že USA zde v minulosti nehrály jen kladnou roli. Jedním z důsledků je i to, že současná agrese Ruska vůči Ukrajině je v Latinské Americe odsuzována méně, než bychom čekali, a Rusko tam obecně není vnímáno jako tak velká hrozba. Velmi zjednodušeně by šlo říct, že řada Jihoameričanů je vůči USA podobně podezřívavá jako řada Čechů vůči Rusku.

Na druhou stranu nelze ani říct, že by zde byla nějaká velká podpora Putinova režimu. Rusko se sice dlouhodobě snaží zesilovat své vazby především na ty méně demokratické země jako Nikaragua a Venezuela, ale většina deklarací zůstala pouze na papíře.

Čína se teď pokouší těžit hlavně z toho, že poslední dva američtí prezidenti nevěnovali Latinské Americe tolik pozornosti jako jejich předchůdci, a snaží se okupovat prostor, který USA vyklidily. Do budoucna to může být problém, protože diktatura v Číně je proti té v Rusku ekonomicky mnohem silnější a ve své zahraniční politice postupuje daleko promyšleněji.

Téměř ve všech zemích světa existují v zastoupení žen mezery, které je vhodné odstraňovat. Na druhé straně je pravda, že řada nedemokratických režimů využívá genderovou otázku jako jednu z možností, jak si vylepšit politickou legitimitu u domácího, a hlavně mezinárodního publika. V praxi tak vidíme, že Venezuela či Nikaragua vedle mučení politických oponentů excelují i v zastoupení žen v parlamentu. Je to dobrá zpráva, nebo ne? Na to se pochopitelně budou názory rozcházet, protože někteří analytici upřednostní kvalitu demokracie jako celku, a jiní kvalitu zastoupení dle pohlaví. Autoritářství s vyšším zastoupením žen je však stále demokracii velmi vzdálené.

Obávám se, že volební autokracie jsou modelem vlády, který jen tak nevymizí. Pro mnoho lidí je totiž demokracie a její hodnoty něčím příliš abstraktním.

Vedle toho je stále zřetelnější, že geopoliticky vlivné státy a silné mezinárodní instituce sice rétoricky deklarují podporu demokraciím, ale v praxi se rozhodují spíše podle vlastních zájmů.

Typickou ukázkou jsou nedávné volby v Turecku. Není pochyb, že současné Turecko je volebním autoritářstvím, což však třeba americkému prezidentovi Joeu Bidenovi nebránilo být jedním z prvních gratulantů vítězi, protože pro USA je Turecko důležitý partner. Evropská unie zase i přes deklarované sympatie k demokracii dopustila vznik volebního autoritářství v jednom ze svých členských států – v Maďarsku.

A podpora volebních autoritářství není jen problém USA nebo EU jako celku. Česko plánuje spolupracovat v otázce vězeňství se Rwandou, což je dnes jeden z nejrepresivnějších politických režimů v Africe. Budoucí vývoj demokracie ve světě tedy vidím spíše negativně.