Producent Evžen Hart o Letních shakespearovských slavnostech: Mají velký smysl a potenciál

Jaký byl letošní ročník Letních shakespearovských slavností?

Jeden z těch povedených. Nebýt nečekané operace Bolka Polívky, kvůli níž jsme rušili reprízy Veselých paniček windsorských, odehráli bychom téměř všechna plánovaná představení. Kvůli počasí se nekonalo jen jedno. A i když několikrát pršelo od začátku večera, diváci vydrželi a představení se odehrálo.

S nadsázkou říkám, že bych z našich produkcí měl pravděpodobně největší sbírku fotek s ústavními činiteli v pláštěnkách.

Po šesti letech se Slavnosti vrátily do Nejvyššího purkrabství Pražského hradu. Ovlivnilo to zájem diváků?

Určitě. Purkrabství je jedinečný prostor se silným géniem loci, ideální pro divadlo. Samozřejmě s limity danými tím, že je to chráněná památka. A diváci ho milují.

Měli jste možnost podílet se na jeho rekonstrukci?

Ne, byla to čistě záležitost Pražského hradu. Před šestadvaceti lety jsme měli smlouvu, v níž tato spoluúčast byla obsažena, a v první fázi jsme se na návratu k původní podobě Purkrabství podíleli. Poslední rekonstrukce dopadla dobře a návrat byl radostný pro nás i pro diváky.

Své charisma mají i další prostory, kde představení uvádíme, nádvoří Lichtenštejnského paláce, brněnský Špilberk, Ostravský nebo Bratislavský hrad.

Hráli jsme i v amfiteátru pod hradem Loket a příští rok se chystáme zahrát i na smetanovském festivalu v Litomyšli.

Rád vzpomínám na představení Krále Leara na slovenském hradu Spiš, kam se sjeli lidé z celého Česka i Slovenska. Zájem diváků tu je a dnes se už jen výjimečně setkávám s negativní reakcí.

Zmínil jste Krále Leara s Janem Třískou v titulní roli. Jak vzpomínáte na herce, s nimiž jste se za ta léta na Letních shakespearovských slavnostech setkal?

Samozřejmě moc rád. A nejen na herce, ale i režiséry, ať už to byl Jiří Menzel, Martin Huba, Lucie Bělohradská, duo SKUTR, Michal Vajdička, Pavel Khek, Viktor Polesný, Petr Kracik, Ivan Rajmont, Jakub Korčák, J. A. Pitínský, Jakub Nvota a další.

Že se nám podařilo získat Jana Třísku pro Leara a pak na Kalibána v Bouři, pokládám za životní výhru. Spolupráce s ním byla výborná od samého začátku, kdy nám na naši nabídku během krátké chvíle kladně odpověděl. Jan byl velký profesionál a vynikající herecká i lidská osobnost.

Není fakt, že uvádíte pouze Shakespearovy hry, pro dramaturgii omezující?

Určitě ne. O Shakespearovi kdysi řekl Jan Werich, že jsou to dva zámky plné spisovatelů – s narážkou na Dobříš a tamní tvůrčí pobyty. A je to pravda, jeho tvorba je velké bohatství.

Snažíme se vyváženě střídat komedie s vážnějšími hrami a zatím jsme se s režiséry vždy dokázali dohodnout konkrétním titulu.

Někdy nás jejich volba i překvapí, jako když si J. A. Pitínský vybral méně uváděnou hru Dobrý konec všechno spraví. A stále je tu řada titulů, které jsme neuvedli, jako třeba celá oblast historických her.

V této souvislosti musím ocenit letitou spolupráci se shakespearologem a překladatelem Martinem Hilským, který je doslova naším pokladem. Nesmírně zajímavé jsou i pořady, v nichž pan profesor Hilský přibližuje publiku Shakespearův odkaz. Letos se k jeho osmdesátinám konaly v rámci slavností dvě besedy moderované Markem Ebenem.

A to tak krásné, že bych byl moc rád, kdyby se staly pravidelnou součástí programu.

Byla představení Letních shakespearovských slavností od počátku určená českému publiku?

Jistě, byla koncipována jako představení hraná v češtině a pro české diváky. Od začátku jsme přišli i s česko-slovenskými inscenacemi, obsazenými herci z obou zemí, v nichž se střídaly překlady Martina Hilského a Ľubomíra Feldeka.

Byly to velmi hodnotné inscenace. Ale jak mladší generace přestává rozumět slovenštině, začíná být s jejich návštěvností problém.

Vystudoval jste divadelní produkci na DAMU. Znamená to, že vás to táhlo k divadlu?

Přímo mě to k němu netáhlo, i proto jsem šel studovat produkci. Ale během studia si divadlo zřídilo v mém srdci svůj pevný chlíveček. I díky mé spolupráci s legendárním divadelním studiem Bouře Jana Kačera, které mě k divadlu velmi přitáhlo. Stejně jako to, že jsem šest let jezdil s Jiřím Hromadou a jeho divadelními produkcemi jednoho herce.

Ale i když jsem po vojně nastoupil do produkce kolínského divadla, dlouho jsem tam nevydržel. V té době už jsem byl ženatý a život mezi Kolínem a Prahou byl dost složitý. Tak jsem přešel do produkce Československé televize a poté se na dlouhou dobu ocitl v reklamě. To byla nádherná životní etapa, která mi přinesla zkušenosti i finanční zabezpečení.

Zajímavá byla spolupráce s PPF, k níž jsem byl osloven Petrem Kellnerem, abych mu pomohl s lidmi. To mě zaujalo, protože jestli se v něčem cítím být silný, tak právě v práci s lidmi. Teď už dělám jen to, co mě baví.

Jak vznikla vaše spolupráce s Letními shakespearovskými slavnostmi?

V roce 1998 vypsala Správa Pražského hradu výběrové řízení na pořádání shakespearovských představení v Nejvyšším purkrabství. Vyhrála ho Agentura Schok Alexeje Pyška, což byl můj spolužák z DAMU. Oslovil mě ke spolupráci. S Agenturou Schok, i když už bez Lexy, spolupracuji na Slavnostech už pětadvacet let. Mým úkolem je zabezpečení financí a vztahů s Pražským hradem. O roli producenta se dělíme s Danielem Bartkem.

Snažím se úročit schopnost přesvědčit lidi, aby investovali peníze do věci, kde se jim to sice viditelně nevrátí, ale přesto to má smysl. V této souvislosti bych chtěl ocenit přístup našeho generálního partnera, skupiny PPF. Bez něj by Slavnosti nebyly. Děkovat se má a já to činím rád.

Co z ostatních projektů, jimž se věnujete, má pro vás stejnou váhu?

Ještě déle než s Letními shakespearovskými slavnostmi spolupracuju s Kontem Bariéry. Dnes jsem už nejméně sedmnáct let místopředsedou správní rady. Asi pět let jsem seděl v radě Konta Bariéry, ale nedokázal jsem unést míru neštěstí jednotlivých osudů.

Každý měsíc dostáváte čtyřicet až padesát žádostí o pomoc a každý z příběhů je naprosto jedinečný a naléhavý. Rozhodovat se mezi nimi je prakticky nemožné.

A navíc jsou tu další lidé, kteří jsou na dně, a žádný atraktivní příběh nemají. Jim slouží sto-, dvousetkorunové dary našich pravidelných přispěvatelů, kterých je asi sedmnáct tisíc. Takže práce pro Konto Bariéry mě opravdu zcela naplňuje.

Co vás dovedlo tam, kde jste nyní?

Tvrdá práce a ochota riskovat. To bych vzkázal všem lidem, kteří si naříkají, že k nim život není spravedlivý a jiní se mají lépe než oni.