Hlavní obsah

Pohledy do kdysmíst a do černobílé stěny

Právo, Pavel Šrut

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Příjemný formát, čistá grafická úprava a zpráva pro plačky nad hrobem poezie: Je tu nové nakladatelství Pulchra a jeho první dva tituly – Černobílá stěna Milady Horynové a Roztrhanej film Pavla Zajíčka.

Foto: Archiv, Právo

Pavel Šrut ve svém sloupku uvažuje o básních Milady Horynové a Pavla Zajíčka.

Článek

Milada Horynová je ročník 1954, a ač básně skládá prý už od šestnácti, Černobílá stěna (výbor z let 1972–2005) je její prvotinou. Ale oblaky plují i pod ledem a autorka zřejmě píše jen, když ji uštkne chvíle / a zas se zpátky svine. Tedy bez publikačních umanutí a ctižádostí a už proto stojí za zmínku.

Bez sebemenší publikační možnosti a v jakémsi až halucinačním rauši vznikla Zajíčkova sbírka básní v próze, temných obrazů, metaforických fragmentů, vizí a situací, z nichž každá má svoje autentické zakotvení mezi koncem dubna a 25. květnem roku 1980, kdy Praha byla porostlá šedí… – poznamenal autor k tomuto vydání v únoru 2008.

Sedm exemplářů rozdal přátelům

Sedm strojopisných exemplářů tohoto tekutého černobílého filmu pro bezčasové pamětníky rozdal přátelům těsně předtím, než byl vyštván z Kdysimíst do exilu jako mimořádně obtížný a „morálně nebezpečný“ spoluzakladatel a autor textů skupiny DG 307, který už okusil roční kriminál po věhlasném procesu s Plastiky.

V čase, kdy jakejkoliv tvuj pohyb je pohybem uvnitř sítě, Zajíček narušil undergroundový kánon rýmovaných básní – „motáků“ přesycených reáliemi, jmény a dedikacemi a ponechal si z něho jen hovorovost a nespisovnost. Ale blíž než k hospodské orální pospolitosti měl k filosofické syntaxi Ladislava Klímy a k delirickým vizím samoty a ozvěn okřídlenejch břehů.

Ostatně i v exilu pohrdl ochrannou náručí hostitelské Vídně a na deset let (do roku 1990) zmizel ve Švédsku a v USA.

Ivan Jirous, muž velkého gesta a svobodného zření, o něm napsal ženě Juliáně z Valdic v roce 1983:

Opravdu si myslím, že je to jeden z největších básníků, které jsme kdy měli. To je gesto – a teď zření: Taky si myslím, že udělal dobře, když odjel jako solitér do pustiny (duchovní), než aby se plácal v tý emigrantský břečce ve Vídni… Ostatně mě to nepřekvapilo – dosáhl totiž takového stupně samoty, kdy si už člověk vystačí sám se světem.

Lyrický hrdina, jak se postaru říkalo mluvčímu básně, jenž v Zajíčkově rozkolísaném světě a čase kolísá mezi „já“ a „on“, opustil ponižující jistoty dvou břehů. Pevniny pod nohama.

Tak to chodí… když nechybí odvaha a jistota v nejistotě.

Reklama

Související témata:

Související články

Pavel Šrut: Zamrzlý čas v Havaně

Z Česka na Kubu je blíž než z Kuby do Česka – pokud nejste spěšně vyhoštěni. I to se ovšem v poslední době děje jen výjimečně, neboť stát bratří Castrů...

Pavel Šrut: Jarní kniha roku

Kopuletá čtenářská anketa LN o nejlepší knihu roku vychází pravidelně o vánočních svátcích a zkušení nakladatelé a sběratelé poct vědí, kdy se svou „tutovkou“...

Výběr článků

Načítám