Pasta Oner ohlodal postmoderní symboly na holou kost

„Tohle je prostor, kde kráčely dějiny. Tady se podepisovala deklarace o vzniku Československa. Popud k tomu, že v Obecním domě vystavuju, byl fakt, že jsem byl před čtyřmi lety osloven ředitelem Ježkem. Původně jsem si myslel, že si dělá legraci,“ vysvětlil výtvarník.

Každopádně expozice, která je k vidění ve dvou sálech a vstupní hale tohoto secesního klenotu, je nejrozsáhlejší prezentací umělce, který vzešel z pouliční graffiti scény. Mnohoznačný název Ermitage je vlastně vstupní branou do světa Pasty Onera, ten je také plný symbolů, náznaků, reklamních sloganů a odkazů na kulturní ikony.

Ermitage může samozřejmě odkazovat ke známé ruské galerii, ale také k francouzskému výrazu, který znamená něco jako poustevna, tedy místo, kde se člověk sám může soustředit na danou věc.

„Název je vlastně reflexe mého vnitřního světa. Jsou tam obsaženy i nějaké prvky mojí autobiografie. Já jsem společenský člověk, ale na druhou stranu mám rád svůj klid i určitou samotu,“ dodal autor.

To, že má Pasta Oner rád reklamní estetiku, je patrné, už když se blížíme k Obecnímu domu. Vlají na něm totiž dvě růžové vlajky s jeho jménem. A před samotným vstupem do interiéru výstavních prostor je na stěně obrovský nápis PASTA ONER ERMITAGE. Jako kdyby chtěl kurátor celé výstavy Pavel Kubesa navnadit návštěvníka, a hlavně ho naladit na způsob vidění věcí ve stylu postmoderního světa.

To je totiž alfou a omegou tvorby Pasty Onera. On sám v jednom rozhovoru vysvětloval, že jej naplno zasáhla hlavně osmdesátá a devadesátá léta minulého století, tedy přesněji řečeno jejich vizuální poselství.

A dodal, že ho inspirovaly především filmy. Na odkaz k filmu, respektive k anglickému politickému seriálu House of Cards, v němž hraje slavný herec Kevin Spacey, narazíme hned u vstupu. Stejnojmenné dílo trůní v hale a vypadá jako pyramida složená z obřích hracích karet. Karta je přece symbolem úspěchu, ale také absolutního krachu.

To u kříže už není tak jednoznačné, co vlastně představuje. Dnes spíše než symbol víry to je výrazný šperk zaklíněný v hlubokém dekoltu popové divy Madonny. Jeho zvětšená svítící maketa vévodí rudému podkladu obklopenému pseudoantickými sloupy a stává se dominantou jednoho ze sálů.

Odkazů na filmy si najde pozorný návštěvník také mnoho. Třeba olej Wito Corleone ukazuje herce Marlona Branda v napoleonské uniformě i s proslulým gestem. Plátno je obklopeno masivním zlaceným rámem a evokuje barokní podobizny imperátorů.

Kromě něj najdeme na dalších dílech figury hrdinů z proslulých filmových trháků (Pulp Fiction nebo V tajné službě jeho veličenstva). V drtivé většině se však jedná o zahraniční ikony pop kultury a společenského života.

Na výstavě však najdeme i dvě tuzemské osobnosti, které naše poměry přesáhly a oslovily svět. Tomáš Garrigue Masaryk se zasloužil o náš stát a pro tuto ideu získal i amerického prezidenta Wilsona. Druhou osobnost, kterou tam najdeme, je Václav Havel. Pro určité procento naší společnosti to jistě bude hořká pilulka, protože nadávat na Havla je dnes přece móda.

Přesto tento dramatik a politik přesáhl naše hranice. A oslovil nejen světové vůdce, ale třeba i skupinu Rolling Stones, jejíž členové se s ním chtěli setkat, a proto v srpnu 1990 přijeli do Prahy zadarmo zahrát (kterého našeho politika by asi chtěli potkat dnes?). A propos, stoneovské logo s vyplazeným jazykem najdeme i na jednom díle.

Pasta Oner prostřednictvím svých děl ohlodal oblíbené postmoderní symboly a ikony doslova na holou kost. Jako memento působí ve druhém sále obří prostorový objekt House of Steel, pagoda postavená z popelnic, připomínající nějakou obludnou barikádu.

Pouliční nepokoje a záplava odpadků, to jsou pravé symboly našeho světa. A samozřejmě i peníze. Ty ovšem dnes představují spíše smrtelné nebezpečí (díky korupci a mamonu) než prostředek spokojenějšího života. A paleta plná stodolarovek, která zavalila člověka je toho jasným důkazem.

To, jaké bude další umělecké směřování tvůrce pasty Onera, možná naznačilo jeho vytvoření nových fotbalových dresů pro klub SK Slavia Praha.

“ Udělat design dresů byla samozřejmě výzva, která se prostě nedala odmítnout. Byla to absolutně skvělá spolupráce, ačkoliv hodně náročná časově i psychicky. I když já nejsem úplně kovaný fotbalový fanoušek. Případnému budoucímu návrhářství se nebráním. Klidně bych do této řeky vstoupil znovu, ovšem záleží na tom, jestli někdo další po mně bude něco podobného chtít,“ naznačuje možnou budoucnost umělec.