Pasta Oner: Jsem z generace, která je zvyklá dojídat

Na vaší nové výstavě mě zaujal citát z jednoho díla, který by se dal přeložit jako „každý má plán, než dostane po hubě“. Ten je o vás?

Nenarážím samozřejmě na fyzickou intervenci, k násilí mám odpor, ale na svět, ve kterém žijeme. Jde to i parafrázovat tak, že každý má nějaký názor do chvíle, než je s ním konfrontovaný. Věta je takovou jemnou verzí toho, co jsem se snažil vyjádřit.

Podstatou liberecké výstavy je postapokalyptická krajina. Konec světa, který buď už nastal, je, anebo přijde.

Taková katastrofa může mít mnoho podob…

Pohromou je z mého pohledu lidské chování vůči sobě sama. Populace, minimálně v západním světě, si kvůli nadbytku nedokáže uvědomit, v jak extrémně zlatém věku žije.

Zabýváme se podružnými tématy a neuvědomujeme si krásu všedního dne. Máme tendenci na všem hledat něco špatného a poukazovat jeden na druhého, kdo jak co dělá nebo nedělá. Obrovský vliv v tomto směru mají sociální sítě, kde se každý automaticky stává žalobcem i soudcem zároveň.

Pochopitelně nemůžu opomenout vztah k životnímu prostředí, který mě provází celý život. Jsem dítě, respektive spíš puberťák devadesátek, kdy se hodně řešila ozónová vrstva, která reálně způsobovala závažné zdravotní potíže.

Každý by si měl nejprve zamést před vlastním prahem. Vymezujete se i v soukromí vůči tomu, co v autorské tvorbě kritizujete?

Snažím se o to, ale asi jako každý obyvatel této planety jsem v mnoha ohledech pokrytec. Dám jeden příklad za všechny, i když se mu možná někdo bude smát. A to je třídění odpadu. Osobně si ani nepamatuju, kdy jsem sám začal třídit, protože tuto věc odjakživa považuju za naprostou přirozenost.

Úspěch, který prožívám ve své práci, je vyvážený materiálním dostatkem. Opravdu se snažím nenakupovat zbytečnosti, byť to zní jako klišé. Snažím se věci upcyklovat (přeměňovat v produkty lepší kvality) a darovat je potřebným. Jsem z generace, která je zvyklá dojídat. Částečně jsem vyrostl u prarodičů, kteří nemají odpadkový koš, protože ho vůbec nepotřebují.

Alarmující je naopak to, co jsem ročně schopen ve vlastní domácnosti vyrobit za množství odpadu. Uvědomuju si to a snažím se s tím pracovat i v ateliéru. Například aktuálně vystavené dveře aut jsem pomaloval zbytkem sprejů z doby i před patnácti a více lety. Nic nevyhazuju a kamarádi si mě kvůli tomu dobírají, že jsem strašný archivář a skladník.

Sólové přehlídky máte v posledních letech pravidelně. Uzavíráte jimi vždy nějakou tvůrčí kapitolu?

Na rovinu, plánování výstav je víceméně řízené náhodou, možnostmi a dispozicí daných galerijních prostor. Shodou okolností mi teď zahájení přehlídek tři roky po sobě vyšlo vždy na začátek června. V ročním cyklu mi taková frekvence vyhovuje. Výstava je pro mě většinou impulzem k použití nové techniky nebo přístupu. V případě Liberce jde o ready-made objekty (umělecké objekty vytvořené z užitkových předmětů).

Tento koncept známe z tvorby Marcela Duchampa. Co že se začal prosazovat u vás?

Pravděpodobně to souvisí s tím, že si okolo sebe všímám spousty hezkých věcí, které ztratily účel. Když je použiju ve výtvarné tvorbě, určitě to planetu nezachrání, ale přijde mi to jako dobrý způsob na tu možnost upozornit.

Tvoříte díla i mimo výstavy?

Jasně, vytvářím je průběžně. Dá se říct, že maluju neustále a v určitou chvíli udělám tlustou čáru a věci přestanu nabízet klientům, kteří v průběhu roku chodí nakupovat mé obrazy. Začínám je skladovat a bokem sestavuju penzum prací, abych měl jistotu, že výstavu dokážu naplnit.

Artefakty pro sběratele tedy veřejnost nemá šanci vidět?

Existuje spousta prací v soukromých sbírkách, které veřejnost asi nikdy nespatří. Jde o minimálně polovinu mé tvorby. Občas ale vystavuju díla zapůjčená ze sbírek, jejich shánění je však velmi komplikovaný proces. Zahrnuje předávací protokoly, pojistky a tak dále. Tuto stínohru za uměním veřejnost moc nevnímá.

Zanášíte povinnost zapůjčení děl novým vlastníkům do smlouvy?

To nedělám, z devadesáti devíti procent ho ti lidé poskytnou rádi. Zvyšuje to totiž hodnotu jejich díla.

Když pomineme movité sběratele, jednou za rok pořádáte pop-up shop, kdy prodáváte tisky svých prací za cenově mnohem dostupnější sumy. Bude se konat i letos?

Ano, někdy na podzim. Dávám si dost záležet i na provedení samotného tisku, což laik většinou úplně neocení, ale nechci vyznít nadřazeně. Každá barva se tiskne zvlášť a na sítotisku je pak unikátní. Letos chci udělat víc motivů a sérii polovičních, a tím pádem ještě dostupnějších formátů. Nejnižší částka je teď nastavena na šest tisíc korun, a i vzhledem k inflaci ji nehodlám zvyšovat.

Už loni jsme nastavili limit čtyř prodaných kusů na osobu a ani tento strop se nechystáme dramaticky měnit. Hodně žádaný je motiv s Václavem Havlem, kde výjimečně prodáváme jen jeden tisk za rok. Obecně děláme série o sto kusech, u některých prvků jen padesát, pouze obměňujeme variace barevných odstínů.

Letos jste výtvarně zpracoval plážový bar na Maledivách, za nímž stojí známý český architekt Petr Kolář. Jaká byla spolupráce na tomto projektu?

Byla to pro mě velká čest, s Petrem se známe roky, je to jeden z mála českých architektů zanechávajících stopu ve světě, o čemž se u nás moc neví. Bar stojí v luxusním resortu, kam jezdí slavní herci a zpěváci. Navazovat na něj bude obdobný projekt na Kostarice, na němž se také budu podílet.

Postupně zapíchnete vlaječku na každém kontinentu, ne?

Možná že to tak ve finále bude. Někteří klienti mi z dovolené posílají fotky těchto mých zahraničních děl. Visím jim doma na zdi a ještě na ně pak vykukuju na pláži. A to je fajn.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Oblastní galerie Liberec