Článek
V publikaci je verš: … skrytost láká, život nemá tvar, prázdno je dar…, který by vlastně mohl docela dobře charakterizovat vystavené, vesměs skleněné artefakty.
Ty vznikly podle návrhů z osmdesátých let a ukazují skleněnou plastiku nejen jako svébytnou skulpturu, ale i esteticky zajímavý předmět denní potřeby (váza na květiny).
Tedy přesně podle toho, jak se píše v básni. Skrytost čeká na dešifrování, na pochopení tvaru jako takového. A prázdno? Prázdno je darem, protože dává jedinci možnost pro to, aby se rozhodl něco tvořit.
Lépe řečeno svobodně tvořit, což je alfa a omega pro Knížákovu práci. A je lhostejné, jestli se jedná o hudbu jeho seskupení Aktual, performance v plenéru, nebo hledání odpovídajícího skleněného tvaru.
Had králů (2025), plazící se křivka z modrého skla, je právě příkladem výše uvedené skrytosti a mnohovýznamovosti. Co to vlastně je? Tak si možná láme hlavu leckterý návštěvník výstavy. Ale někdy dá věcem smysl náhoda. Na vernisáži výstavy vložil v jednu chvíli kurátor Filip Kazda bílou růži do dutého těla objektu.
A najednou se z něj stala váza, tedy onen předmět denní potřeby. Podobně se proměnilo také dílo Zítra na Marsu (2025). Původně prázdná váza z bílého mléčného skla najednou rozkvetla díky temně oranžovému květu růže.
A podobně lze nějakým, pro běžného člověka banálním předmětem stejným způsobem povýšit i žlutý Svícen (2024) nebo rudou Krajinu (2024) na originální předmět překvapivého estetického či praktického významu.
Překvapivost je fundamentem vystavených obrazů ze série AI-IA (2024). Jedná se spíše o asambláže sestavené z mobilních telefonů. Knížák je seskupil do zvláštních tvarů a jejich vizualitu podpořil ještě mnohobarevnými plochami.
Na jednom díle je černě napsáno slovo Osamělost. Jako kdyby autor takto výrazně akcentoval moderní fenomén lidí, kteří se dnes uzavírají do mobilních komunikačních bublin. V básnické knize je verš, který tuto technologickou izolaci ještě povyšuje: Dřív zvonily zvony, dnes piští drony.
Jako určitý jednotící prvek celé expozice může být chápáno dílo Trůn (1986), což je zlatožluté křeslo plné ostrých hran, které z něj trčí na všechny trny jako ostny dikobraza. A coby monarcha i šašek v jednom sedí na něm loutka Kašpar (1974).
Každého musí napadnout ona symbolika. Sedí na trůně, má tedy moc, ale někdo za ním nebo nad ním má moc větší a tahá ho za špagáty. Tímto dílem autor v podstatě celou prezentaci symbolicky zacyklil a vytvořil alegorii moci, která vládne naším světem po věky věků.
Květy na sněhu, jak známo, velice brzy umírají pod paprsky ještě chladného jarního slunce. Ale umění je, zdá se, věčné. Aspoň pokud bude člověk existovat. Milan Knížák na vernisáži uvedl, že slovo Sin, jež má tato galerie v názvu, znamená v anglickém jazyce hřích. A dodal, že nejkrásnějším hříchem člověka je právě umění.
