Článek
Ačkoliv právě květiny v modrém jsou pro Špálu tak signifikantní, dosud jim nebyl dán odpovídající prostor na samostatné výstavě. Až teď se tedy může návštěvník procházet imaginární zahradou, kterou tvoří téměř osm desítek děl, která autor vytvořil v období 20. až 40. let 20. století.
Aby se člověk mezi obrazy lépe zorientoval, je tu vystavený soupis vytvořený samotným tvůrcem. Špála navíc všechna svá díla opatřil hodnocením. Čtyřmi body, tedy v jeho pojetí nejvyšší známkou, ohodnotil údajně pouze tři obrazy. Jeden z nich je k vidění i na této výstavě. Pochází z roku 1928 a kromě několika květin (tulipán, narcis, bez a kosatec), zredukovaných na základní tvary, obrazu dominuje bílý džbán s malými modrotiskovými kvítky.
Co se týče Špálova malířského stylu, najdeme v něm symbiózu klasického pojetí zátiší s moderními výtvarnými styly. Autora totiž výrazně ovlivnili nejen norský malíř Edvard Munch, ale také hranatost kubismu, barevnost fauvismu, pocitovost impresionismu či zasmušilost nizozemského solitéra Vincenta van Gogha.
Zhruba od poloviny 20. let se od modernistických tendencí a takzvaného zeleného období posouvá k období květinovému, modrému.
Na první pohled se může výstava prací, v nichž dominuje modř v kombinaci s motivem květin, jevit poněkud monotematicky, ale taková rozhodně není. Při pozornější prohlídce jednotlivých zátiší totiž zjistíme, že malíř ve druhém plánu tvořil pozadí pomocí jakési koláže z fragmentů témat svých předešlých prací. Takže to někdy vypadá, že květina v bílé váze stojí na ulici, jinde zase před vesnickým domkem nebo osamoceně v otevřené krajině.
Anebo je pozadí už jen impresionisticky rozostřené, přičemž tvůrce dal důraz na samotnou barevnost jednotlivých květin. Tak je tomu například v případě obrazu Kytice z roku 1925. Fauvisticky výrazná barevnost (růžová, žlutá a červená) kontrastuje s modrým pozadím, které evokuje oblohu, jež se za soumraku nenápadně vpíjí do svazku květin.
To, jak Špála pracoval se svou oblíbenou barvou, je fascinující. Šmolková modř přechází do temné melancholie nebo se posouvá až k nebeskému blankytu. Díky tomu, že používal různé typy olejových barev, dociluje určité rozčilující dynamiky nebo dokonce plasticity. Najednou vidíme, jak v sobě jedno téma skrývá nekonečně mnoho podob a jak dominantní modř dává kompozici vždy nečekaný, a hlavně neopakovatelný vizuální rozměr.
