Článek
Kolář, který je pevně spjatý se svou rodnou Ostravou (nepočítáme-li několik let v Kanadě), jako by neustále těkal svým zrakem skrze objektiv fotoaparátu a úporně zaznamenával mikropříběhy ocelového srdce republiky. Patří totiž k těm tvůrcům, kteří jsou svázáni pevnou vazbou s určitým prostředím, jež velice dobře znají a dokážou bezpečně vycítit, co stojí za zaznamenání a co ne.
Stejně tak byl František Dostál spřízněn s pražskými Vršovicemi, Jiří Hanke zase mapuje kladenské reálie. Všichni zmínění autoři jdou podobnými cestami, zajímají je totiž lidské osudy zasazené do kontextu specifického prostředí a zdůrazňují příslušnost k danému mikrokosmu.
Snímky Viktora Koláře hledají skryté krásy aglomerace (od šedesátých let minulého století až do této současnosti), v níž vždy dominovaly industriální kulisy, souboj starého zanikajícího světa s tím novým nastupujícím či lidské osudy prostoupené uhelným prachem a alkoholem. Jediný fenomén Ostravy, který na této výstavě absentuje, je fotbal, respektive nějaké snímky ze zápasů místního Baníku.
Každé z vystavených děl si v sobě nese více či méně latentní symboliku. Jako je to třeba na snímku, na němž stojí na zablácené cestě vesnický pes, hledící ostražitě k horizontu plnému dýmajících komínů. Jako kdyby se agresivní průmyslová doba neúprosně zahryzávala do té minulé, idylické.
Podobný pocit vyvolává momentka s malým polonahým dítětem stojícím na olysalém kopečku zeminy kdesi na sídlišti. A za ním se tyčí gigantická hmota paneláků, výhružně rozpínající betonový plášť za malou postavičkou. Na tomto snímku je vidět i to, jak doba, co se týče focení, pokročila. Vyfotit dnes obnažené dítě je velice problematické a fotograf riskuje hněv rodičů či problémy s policií.
To lidé, zdá se, jsou stále stejní. Jako ten chlapík frajersky opřený o zadek auta s cigárem v koutku a s rukama zaklesnutýma za opaskem. Trochu připomíná detektiva Phila Marlowa na penzi.
Autor na komentované prohlídce uvedl, že jeho fotografie nejsou vůbec temné, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale syrově poetické. A také lehce humorné, slušelo by se dodat. Humor najdeme mimo jiné i v díle Čekání na autobus z roku 2016. Muž se sluchátky na uších stojí před domem s taškou a zřejmě na něco či někoho opravdu čeká. Pomyslný dopravní prostředek tak supluje laminátová socha krávy ve skutečné velikosti stojící za ním na betonovém piedestalu.
Prostřednictvím vystavených snímků se můžeme nejen vracet proti proudu času do dob, kdy Ostrava byla temná a drsná, ale i do dob, kdy mikropříběhy lidí měly v sobě jakousi tichou pomalost až lenost. Nikdo nikam nespěchal a žil si v nehybném bezčasí. Tohle všechno můžeme na snímcích Viktora Koláře najít.
