Mona Lisa z Janova se jmenovala Markéta

S Giovannim Pisanem se Jindřich VII. osobně setkal v Pise během své korunovační cesty do Itálie. Panovníka z dynastie Lucemburků tu přivítali 6. března 1312 s obrovským nadšením.

Katedrálu na pisánském náměstí Zázraků dokonce ozdobil nový vchod se sochami, které zobrazovaly Jindřicha VII., jak společně s městem Pisou vzdává poctu Panně Marii. Na velkolepém díle, z něhož známe jen fragmenty v pisánském muzeu, se výrazně podílel právě Giovanni Pisano jako hlavní tvůrce celého projektu.

Jindřich VII. v Pise pobyl dva měsíce a během této doby se jistě našlo dost času na to, aby se přímo setkal se sochařem. Pro Pisana měl panovník ostatně velký úkol. Šlo o velký náhrobek pro císařovu milovanou ženu Markétu Brabantskou, která na cestě Itálií nečekaně zemřela a 14. prosince 1311 byla pohřbena v kostele San Francesco di Castelletto v Janově.

Giovanni Pisano právě prožíval osobní krizi. Byl opravdový génius a někteří jeho bohémské manýry bytostně nesnášeli. A tak se v Pise pohádal na život a na smrt se správcem katedrální stavební huti, která Pisana zaměstnávala jako hlavního mistra. Obdiv císaře umělec moc potřeboval, aby důrazně umlčel všechny své protivníky. Za důvěru se Jindřichovi VII. odvděčil uměleckým dílem, které je v dějinách náhrobního sochařství naprostým unikátem.

Panovnice v sochařově vizi znovu ožila a vstát z hrobu jí ochotně pomáhají dva andělé. Mezi historiky umění existují různé výklady tohoto zvláštního výjevu. Podle Haralda Kellera je královna vyzvedávána z hrobu, aby byla přivedena k Poslednímu soudu před tvář nejvyššího soudce. Herbert von Einem zase tvrdil, že jde o nanebevzetí jejího těla, ne nepodobné nanebevzetí Panny Marie. A Max Seidel Pisanovu kompozici označil za „vyzdvižení duše“, kdy duše zemřelé je ve chvíli smrti povolána k bohu a do nebe ji odnášejí nebeští poslové. Poslední dva názory by souvisely s snahou o blahoslavení zemřelé panovnice, která se měla stát první světicí z lucemburském panovnické rodě.

V srpnu 1313 Giovanni Pisano v Janově převzal 80 zlatých florénů za náhrobek Markéty Brabantské. Suma to byla poměrně značná. Historik umění Max Seidel vypočítal, že to odpovídalo částce 4 tisíce 640 solidů v pisánské měně v době, kdy mzda Giovanniho jako zaměstnance pisanské katedrální huti činila 8 a půl solidu denně.

Převzetí honoráře potvrdil sochař listinou, která se shodou okolností zachovala. V textu je uvedeno, že veškeré peníze pocházely od Jindřicha VII. a umělci je odevzdal arcijáhen janovské katedrály. Není tu zmíněno nic konkrétního o projektu ani o podobě konečného díla. Zřejmě toto vše bylo prodiskutováno na místě ústně nebo už dříve přímo s císařem v Pise. Jak bývalo zvykem, sochař se zřekl všech možností, které by mu mohly pomoci právně se vyvázat z dohodnutého kontraktu. Pokud by svoje dílo nedodal, zaplatil by značnou pokutu, k čemuž se zavázal celým svým majetkem.

Náhrobek Markéty Brabantské poutal pozornost obyvatel Janova nejen svojí uměleckou krásou a unikátní sochařskou koncepcí. Na místě se prý začaly odehrávat různé divy. Šlo především o nejrůznější zázračná uzdravení. Některá byla natolik pozoruhodná, že je zaprotokoloval jako právní dokument oficiální janovský notář.

V září 1315 se dostavil do Poděbrad k českému králi Janu Lucemburskému biskup Valter, aby ho informoval o zázracích, které se odehrály nad hrobem jeho matky v kostele S. Francesco di Castelletto v Janově. Pět z nich pak velmi pečlivě zaznamenal Petr Žitavský ve své Zbraslavské kronice. Vypadalo to, že papež učiní z Markéty Brabantské světici a chrám San Francesco di Castelletto se stane navštěvovaným poutním místem. Ale velké očekávání se nenaplnilo. Zřejmě se Jan Lucemburský moc nesnažil a peníze prohýřil raději v rytířských turnajích, než aby je daroval církvi.

Markéta měla prostě smůlu, navzdory tomu, že v Janově byla uctívána jako Mona Lisa v pařížském Louvru. Františkánský klášterní kostel byl v první polovině 19. století zbořen a z kdysi jedinečného náhrobku zbyly jen fragmenty. Nejpůsobivější z nich je vyobrazení královny, kterou zvedají dva andělé, dále pak socha Spravedlnosti, torzo madony nebo hlavy dvou ženských alegorií z cyklu čtyř kardinálních ctností. Odborníci dodnes vedou spory o tom, jak lze tyto části poskládat do jednoho celku, aby se do všech detailů zjistilo, jak kdysi vypadalo velkolepé dílo Giovanniho Pisana.

Bez nadsázky šlo o mistrovský kus rané italské renesance. Markéta má nezapomenutelnou tvář s křehkými rysy, jemným úsměvem i s výrazem plným oduševnění. Mramor je hebký jako lidská pokožka a sochař zdůraznil jeho nejsubtilnější kvality, takže v dokonalé muzejní instalaci má divák dojem, že mléčně bílým kamenem prostupuje i samo světlo. S touto plastikou se mohou srovnávat jen nejlepší sochy Michelangela nebo Berniniho.

Jindřich VII. mramorovou tvář své manželky nikdy neviděl. Zemřel krátce po své římské císařské korunovaci 24. srpna 1313, den před tím, než si sochař v Janově převzal peníze určené na náhrobek Markéty Brabantské. I Giovannimu Pisanovi zbývalo už jen pár let života.

Určitě ještě několik měsíců pobýval v Janově a usilovně pracoval na náhrobku, pak se asi vrátil do rodné Pisy, ale v roce 1314 odcestoval do italské Sieny, kde kdysi stavěl západní průčelí zdejší katedrály. Historik Giorgio Vasari tvrdil, že tady skonal v roce 1320, ale asi to bylo už o rok dřív, kdy ho Sieňané vyškrtli ze seznamu privilegovaných osob, které díky svým zásluhám nemusely platit žádné daně.