Článek
S titulní postavou slovenské malířky v podání Polákové se seznamujeme v roce 1981, kdy už delší dobu žije ve Vídni.
Počátky pro ni coby přistěhovalkyni z východního bloku byly krušné, jelikož se kromě sebe musela postarat i o potomka, jehož v době útěku na Západ nosila v břiše.
Hrdinčina situace se podstatně zlepší poté, co se svými obrazy začne sklízet úspěch a potká budoucího manžela, díky němuž získá rakouské občanství. Jenže přijde nečekaná, v jistém smyslu nechtěná zpráva. Otce její dcery, jenž zůstal v Československu, propustili z vězení, které se zásadně podepsalo na jeho zdraví.
Zůstat v těžce vydobytém blahobytu, anebo zariskovat a vydat se s dítětem za železnou oponu, aby se mohlo setkat se svým tátou?
Perla je postavena před obtížné a divácky přitažlivé dilema, do něhož se zaplétá také její současný, oprávněně žárlivý partner.
Scénář napsala Makarová na motivy osudu své babičky, nicméně se jí ho podařilo stvořit tak, že inspiraci z první ruky nelze rozpoznat. Pod jejím vedením se zrodilo surové dobové drama i smutná romance o milostném trojúhelníku, ve kterém není vítězů, jen poražených.
Díky analogové textuře má divák filmu Perla pocit, jako by sledoval snímek vzniklý v době normalizace.
Poláková má po letošním nepovedeném snímku Nikdo mě nemá rád znovu hlavní roli a její obsazení se zdá být trefou do černého.
Na rozdíl od zmíněného propadáku, jehož jalovost s jejím hereckým výkonem nikterak nesouvisela, má nyní pro sebe široké plátno, které domalovává do posledního koutu. Protagonistku sebejistě ztvárňuje coby nezávislou, ale i chybující ženu, která nedokáže nepodlehnout nízkým pudům.
Perla je zajímavá i po vizuální stránce. Analogová textura navozuje dojem, jako by divák sledoval film z předlistopadové doby. Navzdory příznačné normalizační šedi si pohrává s výraznými barvami. Odstíny rudé, modré a béžové dobře vykreslují měnící se náladu tohoto pozoruhodného titulu.
