Článek
Ve Varech jste byl na rezidenci shodou okolností zrovna před rokem, v době, kdy zemřel dlouholetý prezident zdejšího filmového festivalu Jiří Bartoška. Zaznamenal jste jeho úmrtí?
Zasáhlo mě to, i když jsem ho předtím neznal. Bylo cítit, že je to fajn člověk, se kterým by se dalo hned sednout k baru, dát si pivo nebo becherovku a zakouřit si s ním. Zapůsobilo na mě, že hned po jeho smrti lidi zaplnili celou terasu hotelu Thermal svíčkami, které tam pak hořely celou noc, že tam hned postavili jeho velkou fotku, nosili mu tam cigarety a přidali i hlavní festivalovou cenu, Křišťálový glóbus. Člověk hned poznal, jak moc ho lidi měli rádi a jak velká je to ztráta.
A jak na vás zapůsobilo město?
Člověk samozřejmě hned vnímá kontrast toho lázeňského světa na jedné a běžného světa na druhé straně. Tím je tohle město opravdu hodně specifické a jiné než ostatní – a to ani nemluvím o filmovém festivalu. Já samozřejmě chci aspoň trochu zahlédnout i ten normální život. Když jezdím kolem koňského závodiště do krajské knihovny, nebo když se jdu projít na Dolní nádraží, narážím na kontrasty, které sem zdánlivě nepatří – na chudobu, bezdomovce, partičky, které tam celé dny popíjejí. Najednou člověku dojde, že se tu v Krušných horách ve velkém stylu vaří pervitin a podobně. Jsem nakonec opravdu rád, že na mě vyšly zrovna Karlovy Vary.
Víte už trochu, o čem vaše povídka bude?
Jako cizinci mi nezbývá nic jiného než se na město podívat jako cizinec, vytvořit si postavu, která sem sama jako cizinec přichází. A protože je tu taky silná ruská stopa, mnoho domů, které po revoluci skoupili bohatí Rusové a které jsou teď částečně zase na prodej, napadlo mě, jak by se asi mohl cítit Ukrajinec, který by sem teď přijel.
Můj hrdina, ukrajinský důstojník – původem z Haliče, jež dříve patřila pod Rakousko-Uhersko, takže vlastně svým způsobem taky trochu domácí – se sem přijede zotavit a taky představit film o své jednotce, který byl natočen na současné ukrajinské frontě. U toho je vtažen do víru tohoto magického lázeňského města s jeho léčivými prameny a objeví tu i část své zasuté rodinné historie…
Proč jste vlastně souhlasil s účastí v projektu?
Právě jsem dokončil velký román, Projektory (Die Projektoren), což je i moje první kniha, která je přeložena do češtiny. Proto jsem měl trochu víc času, takže jsem souhlasil, že se k projektu přidám.
Vznikaly takhle, v pauze mezi romány, i vaše povídkové knihy?
Ano, přesně tak. Vždycky jsem během té velké práce sbíral taky nápady na povídky. Dvě jejich knihy vznikly vždy bezprostředně po mých románech. Ve druhé sbírce Tiší trabanti (2017) jsou myslím moje zatím nejlepší povídky. Jsou epičtější, delší a možná i trošku melancholičtější, než tomu bylo v prvním případě Noc. Světla. Příběhy (2008) – ty jsem psal jako mladý a jsou trochu silovější, explozivnější a ty příběhy jako takové celkově o dost kratší; samozřejmě mám ale hodně rád i je, a dvě z nich jsou dokonce přeložené do češtiny.
V principu se dá říct, že mnoho let mi jako látka sloužilo padesátileté rozdělení Německa na Východ a na Západ, které je dodnes zřetelné. A taky zlom, který přinesl pád Berlínské zdi, kdy najednou na Východě zmizelo všechno, co do té doby nějak fungovalo. Lidé se najednou prakticky přes noc museli vyrovnat se čtvrtinovou nezaměstnaností a najednou si uvědomili, že na Západě je sice všechno dobré a krásné, ale že kapitalismus taky nebude úplně bezproblémový.
Váš poslední román Projektory se ale odehrává v bývalé Jugoslávii. Téma východního a západního Německa už tedy pro sebe považujete za vyčerpané?
Ne tak úplně, i když zároveň platí, že chci každou knihou objevit něco nového. I v případě Projektorů jde o téma ideologií 20. století, ke kterým socialismus a komunismus samozřejmě patřily. Nápad jsem dostal už někdy kolem roku 2008, když jsem byl na Plitvických jezerech, kde se točily filmy o Vinnetouovi, kde ale také později došlo k prvním ozbrojeným střetům mezi Srby a Chorvaty, čímž začaly války vedoucí k rozpadu Jugoslávie.
Fascinovaly mě paralely mezi těmi úžasnými, fantasmagorickými příběhy Karla Maye o Němcích, kteří se stanou hrdiny v Orientu a na Divokém západě, a tím, že v těchto německo-jugoslávských koprodukčních filmech hráli také Srbové, Chorvati a Bosňáci, kteří po sobě o třicet let později začali na stejných místech střílet skutečnými zbraněmi…
Clemens Meyer v Karlových Varech
Pracoval jsem na té knize deset let a na začátku jsem vůbec netušil, že se mi ten příběh tak rozkročí a s jednou z hlavních postav – bývalým Titovým partyzánem, který se účastní natáčení Vinnetouových filmů a na stará kolena pak zažije i válku v Jugoslávii – procestujeme celé 20. století. Ale je tam třeba i příběh mladého německého neonacisty, který se z Lipska vydá bojovat na straně fašistické chorvatské milice, což se mimochodem tehdy skutečně dělo. A tím se mi do románu přeci jen Lipsko a ta německá porevoluční realita zase dostanou.
Taky píšete scénáře k populárním detektivkám. Napsal jste jedno pokračování série Místo činu i dvě pokračování pro Volejte policii 110. Máte rád detektivky, nebo je to pro vás prostě práce na zakázku?
Je to pro mě způsob obživy. Už jsem dopsal třetí pokračování pro Volejte policii.
Na románu Projektory jsem pracoval deset let, nějak jsem u toho musel finančně přežít, tak píšu i scénáře. Ale když už tu práci vezmu, snažím se ji dělat tak, aby to bylo nějakým způsobem jedinečné, nejen takové to „whodunit“. Už jsem taky pár zakázek odmítl, a když mě někdo osloví, ví, že musí taky aspoň trochu hrát podle mých pravidel.
Viděl jste už někdy v životě taky nějaký český film?
Samozřejmě, ty slavné filmy československé nové vlny mám doma na DVD – Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko nebo filmy Jiřího Menzela. To jsou naprosto fantastické věci.
Jsou pro vás podobně důležité i nějaké české knihy?
Naprosto geniální je Švejk. Můj dědeček byl český Němec, který odsud po válce musel odejít, a ten Švejka miloval. Maminka mi říkala, že když byla malá, tak jí celého Švejka německy nahlas předčítal. Já sám jsem ho četl poprvé, když mi bylo tak patnáct, šestnáct let, ve starém překladu Grete Reinerové, ale asi ne úplně celého.
Každopádně teprve teď, v novém překladu Antonína Brouska, jsem objevil, jak grandiózní kniha to je. Protože ten původní překlad ze Švejka skrze napodobování české němčiny – kterou ovšem Hašek samozřejmě vůbec nepoužívá – dělá humoristickou knihu tam, kde to v originálu vůbec humoristické být nemusí.
Mimochodem, když se mě německý nakladatel Projektorů ptal, co je ta moje „tlustá kniha“ zač, řekl jsem, že je to takové spojení Švejka s Doktorem Živagem. Na jedné straně to velké lyrické drama Borise Pasternaka, na druhé straně groteska, obrovská drzost, ale taky válka s jejími hrůzami. A možnost ji takto, v totální nadsázce, ukázat – tím, že se to všechno přežene, tím zlým, černým humorem, který ale dokáže být na druhé straně velmi lidský.
Takto na vás Švejk působí?
Četl jsem si ten nový překlad nahlas ve vaně, hlasitě jsem se u toho smál a někdy jsem doslova vykřikoval radostí. Pár lidem tady ve Varech jsem i říkal, že to ode mě není žádná zdvořilost nebo že se jim nechci podbízet, ale že Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký a po svém způsobu taky Milan Kundera, že to všechno je skutečná světová literatura, kterou jsem taky – i pod vlivem svého otce, který miloval Hrabala – sám četl. Škvoreckého Zbabělce jsem jednou úplně náhodou objevil v knihkupectví, je to naprosto fantastická kniha, ten konec války, jazz a to všechno…
Legrační je, že hrdina mého prvního románu Když jsme snili, který je takovým tancem v ruinách NDR, se taky jmenuje Daniel, a v knize se mu říká Dany, stejně jako Škvoreckého Dannymu Smiřickému. To jméno jsem mu ale dal ještě předtím, než jsem Zbabělce četl.
