Článek
Úspěšná symbióza Ostravy a jejího rodáka dala vzniknout řadě tematických knih. Tou poslední je publikace jednoduše nazvaná Ostrava, kterou Kolář sděluje svou zprávu o městě se zvláštní pachutí (lidského) konce, s rázovitými, od sazí života ušmudlanými figurkami. Pro jedny peklo, pro jiné ráj.
Fotograf dokázal uchopit duši slezské aglomerace, zachytit její pálivý dech i kolísavý tep. Možná mu k tomu pomohla, jak v předmluvě píše Jan Balabán, jeho emigrace v Kanadě, kde strávil pět let po zvratu v roce 1968: „Pobyl v cizině dost dlouho na to, aby svou zemi, a především rodné město uviděl ve světových souvislostech a měřítkách.“
Silné záběry života v ulicích
V knize jsou zařazeny snímky od roku 1959 až po nedávná, notně odosobněná léta takzvaně moderní doby. Šťastné bylo rozhodnutí ignorovat chronologické řazení. Fotografie, které od sebe dělí i dvacet let, se tak mnohdy dostávají do překvapivé konfrontace a nečekaných souvislostí. Některé záběry jako by vypadly z dílny surrealistů: působí nadpozemsky, zároveň se v nich autor nevzdává humoru.
Nejsilnější jsou snímky života v ulicích, tváří mluvících za vše. Kolář nevnímá lidi jako cizince, ale jako bratry a sestry ve stejném údělu.
Má smysl pro detail, vyčkává na nejlepší kompozici. Fotoaparát nosí v kapse, chce být neviditelný. Ukazuje unavené havíře odcházející ze šichty, přičemž vedle nich tančí folklórní soubor; muže, který krmí labutě, zatímco za ním ukrajuje obří rypadlo další kus země; roztrpčené rodiny sedící na zastávce v čerstvých porevolučních letech. Jejich oči se do vás vryjí s takovou intenzitou, až mrazí.
Viktor Kolář je poutavý vypravěč
„Hledám osobnost, vůdce smečky, výrazné typy, frajery, kteří chodí pyšně po ulici,“ říká v knize Kolář a zároveň přiznává, že toho, co chce fotografovat, je čím dál méně. „Lidi jsou si více vědomi vlastní existence a vědí, že se můžou fotografování bránit. Vyfotit malé dítě s matkou už skoro není možné, už nejsem neviditelný, jak jsem býval.“
Viktor Kolář (1941) absolvoval Pedagogický institut v Ostravě. Z emigrace se v roce 1973 vrátil do zaměstnání vykladače sochorů, poté se stal jevištním technikem Divadla Petra Bezruče a až v polovině 80. let se dostal na volnou nohu. Dnes vyučuje na FAMU.
V knize pochybuje, zda je vůbec fotograf: „Mívám silné pocity, že jím nejsem, a přijde mi, že jsem ty fotografie ani nedělal já.“ Přitom není jen tvůrce považovaný za nejvýznamnějšího městského fotografa. Je rovněž poutavý vypravěč, citlivý malíř a básník všedního dne…
Viktor Kolář: Ostrava
Nakladatelství Kant, 204 str., 1350 Kč