Článek
Nedávno jste se stal laureátem Ceny Jaroslava Seiferta. Kolik už máte podobných cen?
Doma mám přehled, ale upřímně, já to nikdy nepočítal. Někde psali, že jsem dostal sedmkrát cenu za nejlepší ilustrovanou knihu podle deníku The New York Times, ale úplnou náhodou vím, že to bylo už osmkrát, protože zrovna teď budu v porotě téhle soutěže zasedat sám.
Myslím, že ceny přibývají jako pocta vysokému věku. Když jsem kdysi přijel do Ameriky, smysl to mělo hlavně v tom, že jsem potřeboval práci a tohle bylo doporučení. A vím, že rodiče, kteří nemají čas sami číst, podle cen dětem knihy kupují. Dostat Seifertovu cenu je pro mě čest, má dlouhou historii a seznam laureátů je obdivuhodný.
Cenu vám udělila Nadace Charty 77. Jsme u Václava Havla, který vás kus života různě provázel. Kdy jste se prvně potkali?
Setkávali jsme se v rámci takzvané skupiny intelektuálů od mého mládí. Oba jsme vyrůstali v Praze v uměleckých rodinách, ale nazval bych to spíše známostí „od vidění“. Jeho práci jsem začal sledovat až později, vážil jsem si ho čím dál víc, a když přijal funkci prezidenta, byl jsem na něho patřičně hrdý.
Pravidelně jsem v amerických novinách ilustroval jeho eseje a filozofické články. A když česky vyšla moje kniha Ptačí sněm, dříve než v USA, chtěl jsem mu ji osobně předat. Přišlo mi, že se její téma k němu hodí, že on je takový moudrý dudek, jenž v příběhu vede rozhádané ptáky…
Knížka vyšla na podzim 2011, nedlouho před tím, než prezident Havel zemřel. Stačil jste mu ji předat?
Donesl jsem na Pražský hrad dva výtisky, a protože už byl velmi vážně nemocný, nechal jsem je u jeho tajemníka Oldy Černého. Vlastně ani nevím, zda si stihl knihu aspoň prolistovat. Když zemřel, byl jsem osloven, abych pro obálku speciálního vydání Hospodářských novin vytvořil ilustraci, která by ho připomněla. A jak jsem tehdy pořád kreslil ty ptáky, napadlo mě, že by mohl letět nad Prahou v ptačím hejnu, které by vytvářelo obrys jeho těla. Měl to být zároveň symbol touhy po svobodě…

Slavnostní odhalení gobelínu Petra Síse pro Nadaci Dagmar a Václava Havlových na Letišti Václava Havka Praha dne 9.12.2012.
Chybí vám Václav Havel?
Myslím, že nám chybí. Poslední dobou mě napadá čím dál častěji, co by řekl tomuhle a tamtomu, jak by komentoval to, co se dnes kolem nás děje. Měl v sobě tu sílu přesně formulovat a také dávat naději, proto mu lidé naslouchali. Dokázal mluvit klidně, věcně, dokázal vystihnout podstatu problému. Otázkou je, zda by to dělali i nyní, rád bych věřil, že ano.
Ten portrétu zdobí pražské letiště, že?
To byl nápad Billa Shipseyho, irského aktivisty za lidská práva a zakladatele Art for Amnesty. Domluvili jsme se, že podle původní grafiky vznikne obří tapiserie. Bill získal finanční dary například od skupiny U2 nebo od Petera Gabriela a Yoko Ono a na jihu Francie našel dva staré mistry svého řemesla.
Oba už byli na penzi a tu krásnou tapisérii utkali doma v kuchyni. Když pražské letiště získalo jméno po Václavu Havlovi a ten „létající koberec“, jak tomu někdo říká, slavnostně v Ruzyni instalovali, tihle penzisté přiletěli do Prahy, aby viděli, jak jejich dílo visí. Celou dobu se usmívali, pak francouzsky řekli: „Hezký.“ A letěli domů. Mimo svou vesnici cestovali výjimečně
Vaše díla zdobí veřejná prostranství i jinde ve světě. Zaujaly mě mozaiky v newyorském metru. Jak často se jimi kocháte?
Jde o čtyři mozaiky ve stanici na 86. ulici. Vznikly v roce 2004 pod názvem Happy City. Myslel jsem si, že tam budou napořád, jenže před rokem se rozhodlo v téhle sto let staré stanici instalovat výtahy a část prostoru zrekonstruovat, což s sebou přineslo bohužel i zničení dvou obrazů.
Dělníci mi z jedné mozaiky schovali kousek, na kterém je holčička s houslemi, které jsem se vždycky, když jsem tudy jel, dotkl pro štěstí. Momentálně se asi nic neděje a je to zakryté. Což vím, protože stanicí pravidelně projíždí můj syn, který nedaleko bydlí.
Je vám to líto?
Je. Od spousty lidí jsem slýchal, jak jim to dělalo radost. Ale také vím, že dvě mozaiky určitě přežijí tam, kde jsou. A zbylé dvě se snad vyrobí podle původního návrhu znovu. Není to vlastně úspěch? To máte jako s těmi cenami. Musíte to brát tak, že ta radost je jen na chvilku. Dávno vím, že si musím vážit hezkých okamžiků a nesmím trvat na jejich věčnosti.
Prozradíte, co na nich je?
Vlastníkem podzemky je město, a to se snaží dlouhá léta zdobit jednotlivé stanice uměním tak, aby korespondovaly s okolím. Tady uprostřed východního Manhattanu bývala přistěhovalecká čtvrť, česká, maďarská a německá.
Flying Pig from Happy City (detail of my mosaic wall in Lexington/86th St. subway station, New York City)
Posted by Petr Sís [Peter Sis] on Wednesday, May 26, 2010
Jen pár ulic odtud stojí Česká národní budova, která je dnes kulturním centrem a kdysi sloužila sokolům jako hospoda, v níž se hrály karty, pilo pivo a pořádaly tancovačky. Z historie vím, že tamní obyvatelé žili pospolu, bez ohledu na národnosti. A třeba manželky přistěhovalců kolikrát ani neuměly anglicky, mimo „své území“ nechodily, protože pro novou Ameriku – na rozdíl od svých mužů – nepracovaly.
Kde jsou jejich potomci teď?
Časem se tahle chudá čtvrť proměnila a dnes zde bydlí majetní lidé. Naše krajany, respektive jejich potomky najdete většinou na předměstích New Yorku, a pak hlavně v Texasu a Iowě, kde v městečku Cedar Rapids dokonce funguje jejich muzeum. Pamatuju si, že právě okolo 86th Street Station byla řeznictví s evropskými dobrotami. Teď tam nejsou. Dnes už prostě tlačenku neseženete, protože by ji tam nikdo nejedl.
Vraťme se k mozaikám. Co jste do nich přenesl?
Téměř vše, co jsem se dozvěděl: příchod obyvatel, jejich zvyky, přání a sny. Přidal jsem také Turky, Číňany, aby bylo vidět, jak je New York pestrý. Jedna mozaika je noční, protože tohle město nikdy nespí, jak se říká, pak je tam ještě kolotoč, lidé tančí a veselí se. Vše odpovídá konceptu doby, kdy moje dílo vznikalo – po útoku na World Trade Center v září 2001 se věřilo, že bude líp. Což vidíme, že byl omyl.
V New Yorku žijete čtyřicet let. Hodně se změnil?
Hodně se změnil, mnohokrát, stejně jako celý svět. A je velmi drahý. Musím však dodat, že jsem to příliš nesledoval, pořád jsem totiž seděl v ateliéru a kreslil. Vymyslel jsem si takovou pomalou techniku tečkování a někdy mám pocit, že jsem asi ty desítky let jen protečkoval… Když jsem měl pak možnost s knížkami pro děti cestovat po USA, bylo to pro mne vždy pozitivní vytržení ze stereotypu práce.
Jste tam doma?
V New Yorku mám rodinu, jsem tam rád. Emoční vazbu mám ale na místa, kde jsem prožil své dětství, kde jsem vyrůstal. V Praze, v Grébovce, na Malé Straně, kam jsme se s rodiči přestěhovali do úplně vybydleného domu. A pak – skutečně doma jsem ve svém výtvarném světě, v němž stále kreslím rukou, jak jsem říkal…
V tom dříve vybydleném domě teď sedíme. Je jak z pohádky, řeknu vám.
Taky to stálo velké peníze, spoustu práce, ne vždy bylo vše promyšlené. Můj otec (filmový režisér a scenárista Vladimír Sís, 1925–2001) byl stále plánující fantasta. Přestěhovali jsme se sem z celkem hezkého vršovického bytu, kde pak vyrůstala Zuzana Stivínová, do maličkých pokojů s vlhkými zdmi pod Pražským hradem. Záchod byl na chodbě, topilo se uhlím, které se skladovalo na dvorku. Navíc byl otec po roce 1968 odstavený prakticky od práce kvůli politice. No, naše máma nadšená nebyla.
Vyloupla se z toho ale perla, vážně.
To je z velké části zásluha mé sestry Hany. Mívala tu po sametové revoluci i vyhlášenou čajovnu a hezky se o vše starala.
Prý jste spolupracoval s Jacqueline Kennedyovou Onassisovou?
To je pravda. Pracovala jako senior editorka ve vyhlášeném newyorském nakladatelství a líbily se jí moje ilustrace. Dělali jsme spolu knihu Tři zlaté klíče. Historka našeho seznámení je docela vtipná: Jednou se na záznamníku v našem bytě ozval vzkaz, že by se mnou chtěla udělat knihu.
Dohodli jsme se pak na schůzce, která ale byla z mé strany rozpačitá. Viděla emigranta z východní Evropy a pochopila, že ji neznám, což se jí líbilo, byla zvyklá, že ji všichni ihned poznají. A já celou dobu předstíral, že nevím, kdo je… Rozuměli jsme si.

Toulavá kočka se poprvé objevila v knize Tři zlaté klíče.
Byla to velmi vzdělaná, empatická a tolerantní dáma. Spoustu hodin jsme trávili tím, že jsme se někde v hovorech „toulali“. Bylo taky skvělé, že se mnou neřešila termíny, honorář, na to měla lidi.
Ona k nám i přijela, že?
Záhy po sametové revoluci, muselo to být dost inkognito. Myslel jsem si, že je nadšená z nové společnosti, ze změn, jenže jí zajímala především architektura. Měli jsme v plánu další nádhernou knihu, ale těsně před vydání Třech zlatých klíčů zemřela. Byla jediným člověkem v mém životě, který mi řekl: „Udělejte to, jak chcete.“
Celý život vás živí výtvarničení. Ovšem začínal jste s hudbou, novinařinou, animovaným filmem. Je něco, co vám z umění nejde?
Jako mladý jsem dělal snad všechno. Myslel jsem si, že na to mám, neměl jsem žádné mindráky a oplýval jsem velkou drzostí a sebevědomím. Ovšem po příchodu do Ameriky jsem si uvědomil, že psát nikdy v angličtině dokonale nebudu, a tak jsem vzkazy jiným dával do kreseb, což fungovalo. Jazyk jsem nahradil obrázky…
A když jsem záhy zjistil, že u filmu to asi nevyjde, protože je to drahé a první otázka v kapitalismu je: „Kdy se to zaplatí a kolik to vydělá?“, knihy mi vlastně „zbyly“. Protože u nich byla největší svoboda.
Vaše žena má maďarský původ. Mluvíte doma maďarsky?
Ne, ona (filmová střihačka Terry Lajtha) se už v USA narodila a doma maďarsky nemluvili. Naštěstí pro mě. Její táta, slavný neurochirurg, nedávno zemřel ve 102 letech, byl synem významného maďarského hudebního skladatele László Lajthy.
Máte dvě děti. Co dělají?
Než odpovím, zmíním, že za to, jak jsou báječné a chytré, může Terry, protože na jejich výchovu dohlédla. Syn Matěj chtěl být původně fotbalovým brankářem, jenže měl špatná kolena. U ale sportu zůstal, po večerech píše o americkém fotbalu, a přes den pracuje jako analytik IBM.
Dcera Madeleine je umělkyně, učí malé děti a hraje loutkové divadlo. Oba žijí v něčem mé sny. I když žena mi sem tam s určitou výčitkou naznačuje, že syn je praktický po ní, a dcera snílek po mě.