Článek
Tyto výstavy jsou prvními, které má umělkyně u nás po konci její velké retrospektivy, která proběhla v Muzeu východních Čech v Hradci Králové od dubna do října 2024. Tím se symbolicky uzavřela jedna etapa v jejím tvůrčím životě. V současné době však pracuje na dalších dílech, o nichž mluví v tomto rozhovoru.
Chápete retrospektivu v Hradci Králové opravdu jako uzavření určité etapy vaší tvorby?
Ano, je to přesně tak. Kromě této výstavy musím ještě zmínit jednu svoji plastiku na hotelu v centru Londýna. Tím se pro mě uzavřel určitý cyklus mojí tvorby.
Vaše aktuální výstava v galerii Vltavín nese název Křehkost jako síla. Není to protimluv?
Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jaký název by bylo nejlepší zvolit. Linka, která se po desetiletí prolíná mojí tvorbou, je křehká. Ale když se ta křehkost nahromadí, tak přeroste v jistou sílu. Mám radost, že lidé, ve kterých moje práce rezonuje, se otevírají právě této křehkosti. Křehkost je v jádru toho, co znamená byt člověkem. Je součástí nás všech.
Jsou výstavy v Praze a Novém Bydžově první u nás po zmíněné retrospektivě?
Ano, je to tak. Obě vznikly v rámci spolupráce galerie Vltavín a Galerie u svatého Jakuba. A to díky Janu Benešovi, kurátorovi a sběrateli umění, který moji tvorbu sleduje už hodně dlouho. Takže pokud chtějí lidé vidět moje práce, je to po oné retrospektivě první příležitost.
Co vlastně návštěvníci uvidí v galerii Vltavín?
Veškerá kurátorská práva jsem předala Janu Benešovi. A právě on udělal finální výběr děl. Citlivě vytvořil průřez mou tvorbou. Pro fanoušky Coldplay jsou ve Vltavínu originální grafiky z mé spolupráce s touto skupinou.
Ale chtěla jsem také, aby tam byla i díla, která lidé nemohli vidět v Hradci Králové, těch je zhruba deset. Ale zcela nejnovější práce tam nejsou, ty zatím nechávám schované na svou další výstavu v Čechách v pražském Obecním domě, která bude příští rok. Spolupracuji na ní s Kateřinou Žbirkovou.
Budou v Obecním domě vystaveny jen novinky?
Mým záměrem je vytvořit výstavu, jakou jsem ještě neměla. Chci nabídnout mým divákům něco nového. Čeká mě spousta práce. Chci ale například představit i originály svých knižních ilustrací ke Kytici, Máji a k Babičce. Momentálně žádné další knižní ilustrace nechystám, ale práce na každé z těchto knih mě, myslím, posunula jako umělce.
K vidění budou i má díla ze spolupráce s firmou Mattoni či můj výtvarný podíl na albu Mekyho Žbirky. Je důležité, aby umělec nebyl nikdy sám se sebou spokojen. A aby hledal nové cesty a výrazové prostředky. Možná se to nezdá, ale já se snažím stále hledat něco dalšího. Výstavu v Obecním domě chápu jako velkou příležitost posunout se dál.
Vaše díla má hodně slavných lidí. Zajímá vás, kdo je vlastní?
Já to většinou nevím. Třeba v případě skupiny Coldplay jsem dlouho vůbec netušila, že její členové moje práce sbírají. V Británii je zvykem, že galeristé jména svých klientů neprozrazují. Ani tvůrcům. Já mám na ostrovech několik galeristů, kteří prodávají moje práce. Zastoupení mám i v České republice. Ale lidé mohou koupit obraz či grafiku přímo ode mě. Já se osobním kontaktům rozhodně nevyhýbám, naopak mám je ráda. Vše je to o lidech.
Viděl jsem už několik děl od jiných autorů, která vypadala skoro jako vaše kopie. Vadí vám, když vás nějaký jiný výtvarník takto vykrádá?
Říká se, že je velkou poctou, když vás někdo jiný začne vykrádat. Na internetu jsem viděla už několik prací, které mi byly přisuzovány, a já je stoprocentně nedělala. Trochu mě to zamrzelo, ale co s tím můžu dělat. Ovšem docela by mě zajímalo, jak by moje kopírování pojala umělá inteligence.
Co vás čeká v nejbližší budoucnosti?
Já teď veškerou činnost směruju k výstavě v Obecním domě. Musím se zavřít do svého nového ateliéru v Cheltenhamu a tam budu pracovat a pracovat. Nechci se rozptylovat ničím jiným. A hlavně chci v sobě najít odvahu být sama sebou.
