Článek
Kdy jste se v životě poprvé při nějakém příběhu bála?
Když mi bylo asi šest let, bála jsem se své představy Frankensteinova monstra. Měla jsem hrozný strach, že se v noci objeví v mém pokoji. Nevím, kde jsem k těm obavám přišla, ale pamatuju si, jak jsem se pro jistotu schovávala pod peřinu.
Když jsem pak byla starší, dívaly jsme se s kamarádkou na filmy, na které jsme se asi ještě dívat neměly. Z těch mě nejvíce vyděsil Poltergeist, to jsem se bála také.
Byly to chvíle, které vás formovaly k tomu, že jste se později stala autorkou napínavých příběhů?
Možná ano, protože jsem sice jako malá holka byla strašpytel, ale také jsem veškeré napětí a hrůzu měla svým způsobem ráda. Četla jsem strašidelné knížky, příběhy od Stephena Kinga nebo detektivky od Agathy Christie. Přitahovalo mě to.
O sexu bez autocenzury. Gillian Andersonová chystá pokračování bestselleru, zapojit se mohou i Češky
Myslím si, že ke strachu takhle přistupuje spousta dětí. Svým způsobem byl pro mě vlastně formativní i Scooby-Doo, protože mě bavily záhady, nadpřirozeno a detektivní zápletky, kterých v tom seriálu byl dostatek.
Kdo vás nejvíce podporoval v tom, abyste se vydala na spisovatelskou dráhu?
Ve vesničce v Nottinghamshiru, kde jsme v osmdesátých letech žili, jsem nechodila do příliš dobré školy. Rozhodně v ní nebyli všichni učitelé skvělí, ale na angličtinu jsme měli pana Webstera, a ten mě velmi podporoval.
Věděl, že ráda píšu zvláštní a tajemné příběhy, a doporučoval mi k četbě knihy podobného rázu. Povzbuzoval mě přitom v mém psaní, byl mi velkou inspirací. Myslím si, že takový člověk by se měl objevit v životě každého dítěte.
C. J. Tudor přijela knihu představit osobně.
Já tehdy měla představu, že spisovatelé jsou lidé, kteří žijí ve velkém městě a jsou velmi vážení. Zároveň jsem si myslela, že nikdy ničeho takového nemůžu dosáhnout. I proto jsem si pak vybírala zaměstnání, která sice souvisela se psaním, ale nebyly to vyloženě profese spisovatele.
Pan Webster mě ale přesvědčoval, že to dokážu, ať se nebojím. I díky jeho inspiraci jsem se pak dostala ke své současné profesi.
Četl nějakou vaši knihu?
Po škole jsem s ním bohužel ztratila kontakt. Když mi vyšly první knížky, snažili jsme se ho já i moji přátelé najít. To se nám však nepodařilo a dosud nevím, co s ním je a zda ještě žije. Netuším ani, kolik mu v době, kdy mě učil angličtinu, bylo let. Dětem připadají všichni dospělí staří. Myslím si ale, že mu mohlo být kolem třiceti, takže si třeba nějakou mou knihu přečetl, anebo je čte dál.
Vaše dosud nejúspěšnější knížka Kříďák je o křídou psaných vzkazech, které vedou k vraždám. Co vás na tento nápad přivedlo?
Když má dcera slavila druhé narozeniny, dostala od někoho darem křídy. Vzali jsme tedy s manželem všechny děti ven a malovali s nimi těmi křídami na cestu panáčky. Pomalovali jsme celou příjezdovou cestu a odešli jsme zpátky do domu. Když jsem večer vyšla ven, už jsem na ty kresby zapomněla. V tu chvíli se však rozsvítilo na cestě světlo a já všude viděla namalované panáčky.
Vyděsilo mě to a celá vylekaná jsem zavolala na manžela. Svěřila jsem se mu, že pro mě jsou ti panáčci děsiví. A v tu chvíli se mi v hlavě zrodil nápad na název knihy i na příběh. Myslím si, že jsem začala psát Kříďáka hned další den.