Článek
Vaše zavazadlo muselo být na podobnou cestu velmi malé. Vešel se do ní počítač, případně kam jste si své postřehy psal?
Do sešitu, dělám to tak odjakživa. Když něco zvláštního zažiju nebo mi něco zajímavého běží hlavou, vím, že se to nevrátí. Proto si to zaznamenávám ve formě poznámek, úryvků na papír. Z nich pak čerpám i při psaní.
Jak těžký byl batoh, s nímž jste se vydal z Česka do Izraele?
Na začátku vážil devět kilo, na konci měl šest. Sbalil jsem do něj jen odlehčené věci, ideální pro poutníky, včetně malého stanu a karimatky. Dále se mi do něj vešlo nějaké to spodní prádlo, ale třeba boty jsem měl jedny. Prošlapal jsem však během těch tisíc tři sta kilometrů dvoje. Záměrně jsem si vybral ty bez goretexu. Mám zkušenost, že když do nich nateče, vlhkosti se už nezbavíte. Naopak máte-li obuv bez něj, vyschnou snáz.
Co vařič, měl jste?
Ten měl kolega… Já na jídlo zase tolik nejsem. Moje žena o mně říkává, že jsem sociální jedlík. Má pravdu. Jím tehdy, když se mnou jí další lidé. Jsem-li sám, stačí mi káva a doutníček. K snídani, k obědu… Někdy vydržím nejíst celý den. Proto jsem věděl, že mi na pouti bude k jídlu stačit třeba bageta, klobása, že vařit nebudu. Jen jsem pak litoval, že jsem víc nedomyslel, jak si dám milovanou kávu, protože když jsme byli mimo civilizaci a neudělal mi ji kamarád, tak mi docela chyběla.
Existuje malá „mrška“, přenosný vařič kávy, který vám ji udělá kdekoli.
To jsem se dozvěděl až zpětně, po pouti. Už jsem ho od své ženy dostal. Na příští pouť mi káva chybět nebude.
Na tu první jste vyrazil z chalupy. Cílem byl Jeruzalém. Jak vypadala rozlučka?
Zamával jsem dětem u svého domu v Českém středohoří. Volali jsme na sebe tak dlouho, dokud jsme se ještě slyšeli. Bylo to dojemné. Pak jsem šel dál a prostě zdolával kilometr za kilometrem. Kochal jsem se. Nepospíchal. Ti, kteří šli kus se mnou, se většinou snažili být rychlejší, jenže já k tomu neměl důvod. Nic jsem neplánoval, jen jsem šel. Nemusel jsem dát denně žádnou přesnou porci kilometrů, bylo to jen na mně. Chtěl jsem se radovat ze života, cítit, že žiju naplno, a u toho i vnímat okolní krásu. Většinou jsem denně ušel něco okolo dvaceti sedmi až třiceti dvou kilometrů.
Šel jste podle navigace v mobilu?
Ano, měl jsem kvůli tomu vždy nabitou powerbanku, aby fungoval. Jinak jsem si většinou vybral nejkratší cestu vedoucí k vytyčenému cíli. Moc jsem přitom neřešil, že jdu podél velkých silnic, kdesi za svodidly, u kanálů, ve škarpách. Sem tam kolem mě jela auta, zejména kamiony, opravdu blízko.
Obal knihy
V některých momentech mě míjela o centimetry. Taky jsem si přitom všiml, kolik lidí při řízení sleduje mobil. Minimálně dvakrát jsem měl dokonce pocit, že na mě řidiči najížděli schválně, jako bych jim za tou bílou čárou u svodidel vadil…
Někteří to tak jistě mají. Jaké je to vůbec být poutníkem v 21. století? Chápou obecně Evropané při opakovaných migračních vlnách ještě podobné lidi?
Jak kdo a jak kdy. My jsme na první pohled jako poutníci vypadali, což byla výhoda. Měli jsme na krku velké dřevěné kříže… Pro mnohé jsme byli za exoty, ale další – zejména babičky a dědečkové – si s námi rádi popovídali, nabídli nám vodu…
V knize popisujete nejrůznější události a lidi, s nimiž jste šel, s nimiž jste se setkal. Nakolik je autobiografická?
Kniha popisuje, co jsem prožíval.
Takže informace, že jste se potřetí oženil, máte čtvrté dítě se ženou, jež je o třicet let mladší, jsou pravdivé?
Ano. Nečekal jsem to ani neplánoval. Láska přišla, já se nebránil a jsem teď opravdu šťastný.
Ještě se vraťme k pouti. Původně jste chtěl dojít až do Jeruzaléma. Splníte si tenhle sen?
Doufám, že ano, až bude mír v Gaze. Plánuju, že navážu tam, kde jsem skončil. Vyjdu z Assisi a přes Řím dojdu do Neapole, kde se nalodím směr Haifa a z ní pak dojdu do Jeruzaléma až ke Zdi nářků.
To si asi všichni počkáme, než bude v Gaze mír. Co ale ještě prozradím čtenářům – takový spoiler – že v knize skončíte v Assisi. Přespal jste tam v domě, kde strašilo. Jak to celé vypadalo?
Dodnes nevím, co jsem v tom starém, prázdném hotelu vlastně zažil. Byl jsem v něm úplně sám. Ale přesto jsem jasně slyšel hlasy, kroky, bouchání, rozsvěcela se a zhasínala světla, zapínala se sama televize… Vůbec to nebylo příjemné, fakt jako by se o mě pokoušela temnota. Jakmile se setmělo, bylo to velmi intenzivní.
Spisovatel projel v minulosti velkou část světa. Z cest si přivezl řadu suvenýrů.
V jednu chvíli jsem telefonoval s přítelkyní, nyní již manželkou, a řekl jí: ještě se pomodlím a jdu spát. Když jsem zavěsil, chystal se na modlitbu, najednou se rozsvítilo na chodbě a já za skleněnými dveřmi viděl dvě siluety postav v úplně prázdném hotelu… Navíc jsem v ten den nakupoval dárky. Vzal jsem i jeden likér pro bráchu. Něco mi v té tmě říkalo: napij se. Odolával jsem tomu hlasu hodiny. Vím, kam by to vedlo, vím, co bych ztratil. Ticho a klid přišly až se svítáním.
Nemohl přece jen v tom hotelu s vámi někdo být?
To byla moje první myšlenka. Volal jsem kamarádovi, který mi ubytování sehnal, zda tam za mnou nedorazil ještě někdo jiný, o kom nevím. Odpověděl, že ne, že jsem tam úplně sám…
Vrátil byste se tam ještě?
Ne. Vůbec jsem tu noc nespal.
Strach jste přece musel mít při četných cestách do ciziny i v minulosti, ne?
Měl, tohle byla ovšem jeho zvířecí podoba, niterný strach.
Tahle kapitola patří v knize k nejsilnějším, což také prozradíme. Právě schopnost zachytit emoce k vám patří. Stále platí, že vás literatura uživí?
Ano. Mimo psaní učím lidi chodit přes žhavé uhlí a občas mám přednášky. Jsou to pro mě takové dobíjecí stanice. Chodí na ně totiž lidé, kteří mají rádi mé knihy. Jsem pak rád, že domů jdeme všichni spokojení.
Ještě zmíníme vaši hereckou kariéru. Jedna etapa z ní je u konce, divadelní představení Mluviti pravdu v ústeckém Činoherním studiu, podle vaší knihy. Baví vás být „za herce“?
Nejdřív jsem říkal tvůrcům, že se úplně zbláznili, že jim to budu kazit, že nejsem herec. A to navíc tuhle inscenaci rozjíždím úvodním monologem. Což bylo pro mě, někoho, kdo herectví nedělal, zprvu hodně těžké… To představení jsem ale miloval. Třeba vznikne další…
Dvě vaše knihy se dočkaly i filmového zpracování. Úsměvy smutných mužů mají Českého lva. U projektů jste jako autor byl. Dal byste svou knihu někomu jen tak, aby si s ní dělal to, co chce?
V tomhle mám jasno: ne. Zažil jsem režiséra, který chtěl z Úsměvů smutných mužů udělat divadlo v Praze. Jenže se nepotkal s mým textem.
V čem?
Nelíbilo se mi mimo jiné, jak upravoval pasáže, kde se mnou třeba mluví dcera. Zněla tam najednou slova: ty ožralé prase, ty deb… Jenže to mi ona nikdy neřekla. Chováme se k sobě hezky. Jsme zvyklí problémy řešit v klidu. Chceme se mít rádi, máme se rádi a vždycky jsme se rádi měli.
To divadlo se nerealizovalo? Já o tom aspoň nevím.
Zastavil jsem to, i když se už projekt rozjížděl. Režisérovi jsem řekl, že chce-li vidět Úsměvy smutných mužů po svém, může, ale musí si napsat svou knížku. A nazvat ji jinak.
Vaše knihy jsou obecně často o cestách, mentálních, skutečných. Víte, co bude na konci té vaší životní cesty?
Ptáte se na můj konec? Představuju si ho jako klid. Doufám, že si v momentě smrti řeknu: Díky za tenhle život, Bože! Asi to takhle mělo být. Snažil jsem se stihnout všechno, co jsem měl.
Ale třeba se teď rouhám. Minimálně to slovíčko všechno leckoho, včetně Pána Boha, asi rozesměje. Takže bych upřesnil, že bych jen chtěl, aby se na mě vzpomínalo jako na hodného člověka.
Většinou, po letech, zůstane totiž v povědomí druhých po vás jedna jediná věta. Říkává se třeba: to byl hodnej chlap nebo to byl opilec… A já bych chtěl být „ten hodný“. Nepleťte si to, ale se slovem hloupý. Hranice vstřícnosti jsem si v poslední době taky dokázal nastavit. I k tomu mi dopomohla pouť.
