Skutečně je mateřství nejkrásnější období v životě ženy? Nové prózy stírají dogma

Nikdy, nikdy, nikdy. Právě tak zní titul novely norské autorky Linn Strømsborgové o pětatřicetileté ženě, která děti ve svém životě zapřisáhle nechce. Za rozhodnutím přitom nemusejí stát obavy z přelidnění planety, přestože se podle prognóz za pár desítek let budeme populačně blížit desetimiliardové hranici.

Roli hraje i strach ze ztráty osobní svobody nebo absence mateřského instinktu, byť je jeho skutečná existence podle vědecké obce sporná.

„Chtěla jsem si o dobrovolné bezdětnosti přečíst nějaký příběh, ale na žádný jsem nenarazila, a tak jsem ho sama napsala. Potřebovala jsem ho jako útěchu. Psaní bylo svým způsobem děsivé i velmi intimní. Nakonec se ukázalo, že lidí, kteří takovou knihu potřebují, je víc. Kéž bych byla jednou z mnoha,“ říká Strømsborgová.

Jedinou autorkou, která se tematice věnuje, ale rozhodně není. Jde o silný trend, na němž pluje i naše Petra Soukupová s letošním románem Marta děti nechce nebo Němka Verena Kesslerová, jež na loňském Světě knihy představila podobnou novelu Eva.

Norsko stejně jako řada zemí světa nyní zaznamenává prudký pokles porodnosti. Patří mezi ty státy, kde křivka za posledních deset až patnáct let klesla takřka nejvýrazněji, což znervózňuje i tamní vládu.

„Prostě se to od nás očekává,“ domnívá se Strømsborgová. „Dospět, najít si práci a partnera, pak mít děti, to se považuje za normální způsob života. Průměrný věk prvorodiček v Oslu už překročil třicet let. Tlak existuje, ale je spíše společenský než politický. Ač naše bývalá premiérka před pár lety ve svém novoročním projevu zdůraznila, že Norsko potřebuje více dětí.“

Nejvíce ji prý dráždí věta, že žena časem změní názor.

„Představte si, že byste tohle řekli těhotné. Jako byste jí nevěřili, že ví, co cítí a co chce. Když mi ve dvaceti lidé říkali, že si to ještě rozmyslím a v budoucnu po dětech zatoužím, věřila jsem jim. Pořád se to může stát, ale brzo mi bude čtyřicet a nejsem si jistá, jestli se jednoho rána vzbudím jako docela jiný člověk,“ dodává prozaička.

„Rozhodnout se, že nebudete mít děti, můžete z lásky. Ve smyslu, že své nenarozené děti milujete tak moc, že je nechcete přivádět na tento svět, kde by měly těžký život a potýkaly se se změnou klimatu,“ řekla v rozhovoru s anglicko-albánskou zpěvačkou Duou Lipou na instagramovém profilu Service95 mexická literátka Guadalupe Nettelová.

Její novela Jedináček, o níž se bavily, nedávno vyšla i v českém překladu. Taktéž v ní zpochybňuje konvenční představy o rodičovství prostřednictvím ženy, která vlastní potomky nemá ani neplánuje, přesto má blízko k dětem ze svého okolí. Dokazuje tak, že matkou nutně nemusí být definována biologicky, ale spíše svým postojem.

O stupeň dál, tedy do těhotenství, se ve svém textu dostává Michaela Štěchová v románu Křehká příměří. Kniha nese více témat, ať už soužití s partnerem ze zcela odlišného kulturního prostředí, nebo svízelnou interrupci. Jako hlavní z ní však vystupuje stav zvaný hyperemesis gravidarum neboli nadměrná těhotenská nevolnost, která postihuje až tři procenta gravidních žen.

Neustále zvracející protagonistka jako by byla přesným protikladem požehnaného stavu, který si má žena normativním pohledem příznačně užívat, nikoli jej protrpět. „Symptomy popsané v knize jsou záznamem těch mých. Počítám je do kategorie věcí, které se vymyslet snad ani nedají,“ prozrazuje Štěchová.

Autorce ani tolik nešlo o vyzdvihnutí samotné medicínské problematiky jako spíš o změnu způsobu, jak se o ní hovoří.

„Setkáváte se se zdravotnickým personálem, který vám nevěří vaše příznaky. Členové rodiny vás přesvědčují o vašem špatném přístupu. Málokdo vás bere vážně. Výsledkem je, že si ty ženy z těhotenství běžně odnášejí pestrou paletu traumat a pošramocených mezilidských vztahů. Nežádám po společnosti, aby o té diagnóze hojně diskutovala, jen aby ji uznala a dále nezlehčovala,“ popisuje Štěchová.

Reakce, které na ně dosud obdržela, jsou podle jejích slov v drtivé většině překvapivě vřelé. „Ozývají se mi nejen ženy, které mají za sebou těžké těhotenství, ale i mnohé bezdětné,“ doplňuje.

Devět vyčerpávajících měsíců se uzavírá neméně obtížným porodem a nastává nekončící péče a zodpovědnost za potomka. První dva roky jeho života mapuje román Pozor! Pohov! irské spisovatelky Claire Kilroyové.

Své vyprávění o bytí s batoletem neadresuje čtenářům, ale atypicky ve druhé osobě jednotného čísla přímo jemu, protože koneckonců právě s ním je hrdinka takřka po celou dobu. Frustrující zápřah, od něhož jí partner příliš neulevuje, se v knize střídá se sporadičtějšími, přesto intenzivními chvilkami něhy.

„Po porodu jsem dostala jako dárek zápisník. Záznamy jsem do něj dělala s úmyslem, že ho dítěti jednou věnuji, aby vědělo, co jsme který den dělali. V jeho prvních letech jsem málokdy měla dospělou společnost. Syn byl kolikrát jediná osoba, se kterou jsem za celý den promluvila. Když jsem konečně vydělávala dost, abych si mohla dovolit jesle, vyšla mi tato kniha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o matce, která vede monology ke své ratolesti,“ odkrývá Kilroyová.

Ač vycházela z vlastních zkušeností, jde o autofikční prózu, v níž jsou události z velké části smyšlené. Emoce jsou však skutečné, poukazuje autorka.

„Cítila jsem, že knihu musím napsat, přestože nikdo z mého okolí nechtěl slyšet o nepříjemných aspektech života s kojencem. Snažila jsem se o nich mluvit s jinými matkami, jenže cokoli, co jen naznačilo selhání, je odrazovalo. Často mluví o martyriu s porodem. Vyjádřit negativní emoce o mateřské roli je ovšem tabu. Projevovat můžete leda vděčnost,“ míní.

Obdobně jako Štěchová měla strach z kritických ohlasů na knihu, před nimiž ji varoval kamarád a krajan John Boyne, autor Chlapce v pruhovaném pyžamu. „Byla jsem ohromena kladnou zpětnou vazbou. Nejprve jsem vnímala potvrzení, že v tom nejsem sama. Pak mě přepadl smutek z vědomí toho, kolik matek bojuje tak, jako jsem zápolila já,“ popisuje.

Podmínky pro pracující matky v Irsku se podle Kilroyové zlepšují, ale pomalu. Za největší potíž označuje nerovné odměňování mužů a žen. Zatímco ženy kvůli péči o děti obvykle opouštějí rozjetou kariéru, jejich partneři bývají povýšeni, jelikož jsou nyní v očích zaměstnavatele živitelé rodin.

„Výchova dítěte je pro společnost nesmírně důležitá a měla by být více uznávána. Místo toho je znevažována jako něco snadného. Chtěla bych vidět všechny ty tech bros (muže pracující v odvětví digitálních technologií –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.), jak vynakládají mužskou energii na něco tak nezištného, namáhavého a psychicky náročného, jako je péče o dítě nebo třeba o starší osoby. Pokud by to museli dělat, tato práce by byla ceněna,“ říká.

Zápisky docela jiného ražení obsahuje Deníček postižené matky z pera Magdy Sobotkové. Poněkud zavádějící název knihy má své opodstatnění. Naráží na takzvaný mateřský plurál, kdy ženy používáním první osoby množného čísla na sebe pomyslně přejímají tělesné projevy svých potomků, v tomto případě dcery se závažným handicapem.

„Psaní mi pomohlo vypořádat se s těžkými vzpomínkami. První syrová verze knihy podléhala přísné autocenzuře, kdy jsem odmazala velké množství bolesti a přidala do vlastního příběhu humor a nadhled. Do jisté míry mi tento proces pomohl přeprogramovat myšlenky a jít dál. A pak už jsem se dokázala víc otevřít svému okolí i světu,“ říká.

Jejím cílem bylo i se vymezit proti tomu, jak vypadá život se zdravotně postiženým dítětem na sociálních sítích. „Na jedné straně máte blogy s fotkami usměvavých dětí na vozíku, ale je to trochu jako z blbého vtipu, ve kterém si muži přejí mít menstruaci, aby mohli plavat, jezdit na koni a procestovat svět,“ poznamenává Sobotková. V knize nechce být depresivní ani čistě optimistická, nýbrž podle svých slov někde uprostřed – upřímná a pravdivá.

O stavu matky (sic zdravého dítěte) na pokraji zhroucení, který jde ruku v ruce s nevýslovnou bezpodmínečnou láskou, metaforicky pojednává próza s výmluvným titulem Zástava dechu. Nádechem a výdechem, dvěma nezbytnými úkony pro život a mnohdy i pro mentální zdraví, jí autorka Lucie Koudelková Jesenská udává rytmus.

„Mám dojem, že matky často prožívají pocity viny. Mají pocit, že rodičovství nezvládají. Výčitky svědomí jim ale nepatří. Z velké části to zavinila společnost, nikoli konkrétní ženy. Napsáním knihy jsem z nich chtěla vinu trochu sejmout,“ poznamenává Koudelková Jesenská.

Svými slovy naráží na psychologický jev v angličtině zvaný mom guilt, doslova mámina vina. Ta často vzniká, když se dotyčné ženy vracejí do práce a nabydou dojmu, že v tu chvíli zanedbávají mateřské povinnosti.

Anebo když preferují krmení umělým mlékem namísto přirozeného kojení, když si udělají čas jenom pro sebe a vlastní koníčky… Zkrátka když svým chováním nevyhovují nerealistickým standardům perfektní matky, které nám předkládají sociální média.

Jesenské kniha se odehrává na půdorysu pouhých čtyřiadvaceti hodin. „Vyhovovalo mi mít ohraničený prostor, aby se text příliš nerozplizl. Zároveň jsem nechtěla vytvářet žádné velké vyprávění. Přišlo mi, že během jednoho dne se dá život matky popsat poměrně dostatečně. Myslím, že to vystihuje okleštěný pocit mnoha matek. Dál než jeden den dopředu se často dohlédnout nedá,“ připomíná.

Je tedy mateřství doopravdy nejradostnější období v životě ženy? Tuto otázku si musí každá matka zodpovědět sama. Knihy, nejen ty zahrnuté v tomto výběru, otevírají dveře do odlišných realit. Mohou sloužit pro ztotožnění se, povzbuzení a podotknutí, že nejsme první, kdo danou věc zažívá, a zdaleka ne poslední.