Sebepéče je svým způsobem opium lidstva, míní švédská komiksová bestselleristka

Nemyslím si, že je sebepéče automaticky toxická, a tím pádem špatná. Záleží, jak se k ní kdo postaví. Je to ale průmysl jako každý jiný, jeho cílem je generování zisku.

Nese zkrátka tržní logiku. Firmy budou vymýšlet stále více výrobků, díky nimž se budete cítit takzvaně dobře. Stačí se podívat, kolik produktů používaly naše babičky a kolik jich máme doma my – na zlepšení stavu pleti, vlasů, rukou… A to jsme jen u kosmetiky. Pak je tu přímo záplava rad a doporučení, jak se stravovat, cvičit nebo usměrňovat své pocity.

Stres, který je obrovským problémem dneška, je kapitola sama pro sebe. Na internetu najdete tipy, jak se uvolnit, přemýšlet jiným způsobem nebo jak úzkost odbourat správným jídlem.

Na všechno se přitom nazírá z individuální perspektivy. Téměř nikdy nenarazíte na nějaké kolektivní úsilí o snížení stresu ve společnosti.

V jistém smyslu sebepéče může být opiem lidstva, protože vám dává pocit, že všechny své potíže vyřešíte sami, tím, že si zakoupíte určitý produkt. Firma vám ale brzy připomene například to, že se vám dělají nosoretní rýhy (vrásky táhnoucí se od nosních dírek ke rtům – pozn. red.) a měli byste s nimi něco dělat.

Vnímám, jak jsou invazivní, a odstup si držím právě tím, že se je snažím analyzovat a přemýšlet o nich kriticky. Dohledávám si sociologické teorie na tato témata, jako třeba teorii akcelerace, kterou jsem umístila na závěr knihy.

Její autor Hartmut Rosa se domnívá, že všechno se ve společnosti zrychluje tak moc, že mají lidé často pocit, že nejsou příliš v obraze. To, že mají nedostatek informací o dění v určité části světa, které se právě řeší v médiích, je pak frustruje.

Komiksy jsem kreslila už odmala, ale nebyly mým hlavním koníčkem. Nejvíce mě bavilo si číst a psát fiktivní příběhy. Když jsem studovala vysokou školu, vrátila jsem se ke komiksům. Inspirovala jsem se v nich vědeckými metodami. Vymyslela jsem otázku a k ní hypotézu, pak jsem hledala zdroje informací, našla odpovědi a vytvořila vlastní teorii.

Vyhovuje mi, že v komiksu mám větší svobodu. Není limitován pravidly, můžu v něm vyjádřit celou škálu emocí a pocitů. V akademickém světě mi odjakživa chyběla radost z tvorby a využití umění coby prostředku komunikace.

Ano. Výchozím bodem je vždycky to, co jsem sama prožila. Řekla bych, že nejlepší je psát o tom, co je blízké vašemu životu.

Kniha o ženských genitáliích ke mně doputovala při vzpomínce na menstruační křeče, které mě trápily během dospívání. Zažívala jsem je i při vyučování. Bylo mi kvůli tomu tak trapně, že jsem nedokázala požádat učitelku, aby mi dovolila opustit třídu a dojít si pro prášek proti bolesti. Jednou jsem z nich ve škole omdlela.

Zajímá mě stud a důvod, proč ho v souvislosti s podobnými tématy tak intenzivně pociťujeme. Menses je zdravotní záležitost, se kterou se ženy narodí, přesto panuje tabu o ní nahlas mluvit. Připadá mi zajímavé, jak mohou kulturní normy vést k velmi silným niterným pocitům.

Vážně mi tak říkají? To slyším poprvé. Samozřejmě mi lichotí, že mají lidé o mé komiksy zájem. Největší radost mám z toho, když za mnou přijdou a třeba mi řeknou, že je kniha přiměla o věcech přemýšlet jinak než dosud.

Mám rozdělaný projekt, který mi zabere ještě asi dva roky. Většinou o něm před jeho dokončením nemluvím, protože se ještě může změnit. Často mě překvapí, kam má kniha ve finále povede a jak skončí.