RECENZE: Román Jany Bernáškové o nevěře je literární fastfood

Bernášková je známější spíše díky seriálovým než filmovým rolím. Naposledy se na obrazovkách objevila v ZOO Nových začátcích na Primě.

Od doby covidové pandemie projevuje také tvůrčí ambice. Právě v roce 2020 vydala svůj literární debut Jak přežít svého muže, jenž před dvěma lety převedl režisér Rudolf Merkner do stejnojmenného a velmi nepovedeného celovečerního filmu.

Prvotina se rozrostla do trilogie, která zahrnuje i romány Coura a Koloušek. Bernášková je zasadila do hereckého světa a snažila se v nich s nadhledem popsat současnou ženskost a problémy, jež tato polovina populace řeší, ať už komplikované navázání vážného vztahu, nebo mateřské nesnáze.

V tomto duchu pokračuje ve Třech hodinách lásky. Jejich středobodem je opět herečka, rozháraná Karolína, která má vcelku chápavého muže, hodnou dcerku a naplňující povolání. To jí přesto ke štěstí jaksi nestačí.

Tajně se schází s obdobně nevyrovnaným fyzioterapeutem Viktorem. Toho, ač žije v poklidném svazku s matkou svých dvou synů, cosi stále vábí k milence.

Nevěra v dnešní době už naštěstí není čistě odsouzeníhodná. Hovoří se o ní i v odlišných konotacích než jen coby touze po novosti a vzrušení nebo uniknutí z vadného původního vztahu.

Změnu vnímání vnesla mimo jiné belgicko-americká psycholožka Esther Perelová. Ta v publikaci Přehodnocení nevěry z roku 2017 podotkla, že její příčinou často jsou nenaplněné potřeby a že u dotyčných může vést k citovému růstu.

Převratné myšlenky Perelové román podprahově potvrzuje. Protagonisté trnitou cestou, byť bez odborné terapie, dospějí k porozumění a přestanou sami sebe klamat.

Příspěvek k odstranění tabu nevěry představuje kladnou stránku Tří hodin lásky, které bohužel žádné další hodnotné prvky neobsahují. Autorka prózu očividně psala zbrkle, což nedokládají pouze hojně se vyskytující pravopisné chyby.

Příběh se sice čte poměrně dobře, zároveň ale lze přeskakovat celé odstavce, aniž by se v něm čtenář ztratil. Hlavní postavy jsou nesympatické, zejména Viktor, který ani po překročení třicítky a založení rodiny nemá ponětí, co vlastně chce. Příjemnější se jeví ty vedlejší, které jsou však příliš málo prokreslené a není možné se k nim úžeji vztáhnout.

Bernášková se snaží i o poněkud obskurní esejistická okénka, v nichž předkládá svá nepříliš zajímavá moudra o lásce, která jen brzdí děj. Vyloženě trapné je, že do románu umístila sebe sama coby nepřítomnou herečku, která se zhroutila z přepracování a „píše ty své knihy“.

Tři hodiny lásky lze stejně jako pokrmy z fastfoodu rychle zkonzumovat i strávit. A nakonec zcela zapomenout, že jste po nich kdy sáhli.