Hlavní obsah

RECENZE: Znásilnilo ji 51 mužů. Gisèle Pelicotová nepřežívá, naplno žije

Násilníkem může být obyčejný člověk odvedle i náš nejbližší, jemuž absolutně věříme. Mimořádný případ Gisèle Pelicotové šokoval nejen její rodnou Francii, ale celý svět. Dnes už bývalý manžel ji v letech 2011 až 2020 zdrogovával, znásilňoval a její tělo pro tento účel postoupil dalším padesáti mužům. Nebyli to však žádní typičtí kriminálníci, nýbrž do té doby bezúhonní občané, tátové od rodin.

Foto: Andy Kropa, ČTK/AP

Gisèle Pelicotová diskutuje o své autobiografické knize v New Yorku v březnu 2026.

Článek

Své zkušenosti autorka vtělila do memoárů nazvaných Óda na život. Letošní publikace se okamžitě po svém původním vydání dočkala dvou desítek překladů, včetně českého. Není nicméně tak temná, jaká by se vzhledem k povaze kauzy, o níž v prvé řadě pojednává, mohlo na první pohled zdát.

Dnes třiasedmdesátiletá Pelicotová v ní rekapituluje svůj osud dívky, jež v útlém věku přišla o matku. Její ztráta u Gisèle v rané dospělosti patrně zesílila potřebu vybudovat pevnou rodinnou strukturu. O to bolestnější je pak fakt, že ji zevnitř rozložil člověk, kterému důvěřovala nejvíce.

S chotěm Dominiquem strávila padesát let, společně přivedli na svět tři děti. Poslední dekádu jejich partnerského vztahu ovšem zpustošil onen neodpustitelný zločin, který dosud nemá obdoby.

Navzdory mediálnímu šílenství, jež doprovázelo následné soudní řízení, šla přeživší útoků příslovečně s hlavou vztyčenou. Zásadním zlomem byla její volba vzdát se práva na anonymitu a trvat na zcela veřejném líčení, aby „stud změnil strany“.

Novinové články ji tehdy popisovaly jako politováníhodnou oběť tyranského predátora, jímž Dominique ostatně určitou dobu byl. Gisèle se nicméně rozhodla vymanit z takového rámování své existence. Ve velmi konzistentních vzpomínkách připomíná nejenom zlo, jemuž byla nevědomky vystavena, ale i to dobré, co ji na životní cestě potkalo.

Foto: Jan Melvil Publishing

Obal knihy

Aniž by manželovy odporné činy relativizovala, odmítá nechat si vymazat čtyřicet let života, které předcházely desetiletí zrady. Její postoj není odpuštěním, ale aktem sebeúcty. Odmítá definovat své bytí pouze skrze prožité trauma.

Vůbec nejpodnětnější jsou pasáže z doby po mužově uvěznění. Pelicotová vystihuje tlak, který se na její osobu snesl ze strany příbuzných, přátel i tisku. Ti všichni jí vnucovali své představy, jak by se asi měla cítit, kterak by se měla zachovat, že by se měla skrýt do ústraní a umenšit tak hrůzu, kterou zažívala.

Pelicotová se snažila řídit vlastními emocemi a potřebami. Nepřežívat coby oběť, avšak naplno žít, čehož se drží dodnes.

Její svědectví, k jehož zveřejnění se odhodlala po necelých dvou letech od počátku procesu, je výjimečné nikoli jen obsahem, ale také svébytným rukopisem. Tvůrčí styl Pelicotové je ryzí a nic nezastírající. Kniha znamenitě plyne obdobně jako nepatetické, objektivně pojaté prózy její krajanky, laureátky Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernauxové.

Gisèle Pelicotová: Óda na život
Jan Melvil Publishing, překlad Petra Zikmundová, 248 stran, 399 Kč
Hodnocení: 90 %

Výběr článků

Načítám