RECENZE: Zločin a otrava na ostrově Capri

Zločin na Capri je kniha ze série Vraždy pod sluncem, kterou píše se svou jmenovanou ženou. Jelikož je Italka, zasadili děj svého literárního dílka tam, konkrétně na malebný ostrov Capri, jenž leží v Neapolském zálivu. Naložili mu učebnicově příjemnou, leč pro vyšetřování vraždy pohříchu tlumivou žhavou letní atmosféru.

Přitom je začátek velice nadějný. V úvodní kapitole je v moři u ostrova nalezena mrtvola, a to bez bližšího určení. Vyšetřování se pomalu rozjíždí, ale to pro autory není směrodatné ani důležité.

V následující kapitole se raději pouštějí do vyprávění o švédské výpravě turistů na zmíněném ostrově a zcela dobrovolně vstupují do nástrah trestuhodného zvolnění tempa vyprávění, které se velmi rychle změní v to, co lze celkem klidně nazvat neplynulým dějem korespondujícím až s nudou.

Než se doberou nějaké akce, nějakého postřehnutelného posunu, motají se v kroužku ne moc zajímavých vztahů mezi lidmi ve výpravě a zkoušejí to okořenit jejich náhodným setkáním s kýmsi, kdo v jejich klidu a odpočinku nesehrává zrovna pozitivní roli, ač k nim ani trochu nepatří.

Možná autorům knihy někdo podnikavý zadal, aby nakladli maximum důrazu na popis ostrovních krás a zajímavostí, kterých je tam nesporně dost, a aby pro čtenáře dost jasně vyzdvihli, jak skvělé jídlo se na Capri vaří a jak znamenitá vína se tam pijí. Zkrátka jak dobré je tam být.

Pokud to někdo opravdu udělal, lepší práci pro něj oba sotva mohli vykonat. Detektivku jako žánr to však diskvalifikuje. Kniha se spíše stává lehkým letním čtením, ve kterém jde především o to, aby měl člověk na dovolené pocit, že svět prostě nemůže být jiný než slunečný a milý.

Zločin na Capri uspává, a kdyby z řádků doslova nepražilo slunce, říkal by si brzy o dočasné odložení, které by se nejspíš po setkání s nějakou jinou knihou změnilo v trvalé.

Finále je samozřejmě zajímavější, nepatrně vzrušující, ovšem současně rozhodně ne moc nápadité. Jinak vcelku vkusný styl autorského tandemu čtenáře příběhem jenom provede, což je taková malá literární rutina.

Vývoj postav má přesto dobrou dynamiku. Chovají se přirozeně, ať už se ocitají v situaci pozitivní, či naopak. Nadto jsou dobře strukturované, vzájemně se od sebe liší, takže byť může českého čtenáře trochu mást pro jeho ucho a mysl jistá podobnost severských jmen, ve všem se dobře vyzná.

Živé jsou pak popisy míst na Capri, tamních zvyků a kladného vztahu obyvatel ke stolování či konzumaci vína, který se snadno přenáší i na návštěvníky ostrova.

A kdo by Zločin na Capri použil, třeba jenom pro zajímavost, jako průvodce na cestu, jistě by mnoho informací z něj ocenil, ať už v předstihu, anebo potom přímo na místě.