RECENZE: Paříž, gilotina a coming out jednoho protivného Američana

Během normalizace v Československu vyšly tvůrcovy politicky nezávadné počiny. Tím prvním bylo drama o vraždě Blues pro pana Charlieho, pak heterosexuální romance Beale Street blues a nakonec obdobně laděná Jiná země. Loni přibyla povídková sbírka Až jednou potkám svého Pána.

Téma Giovanniho pokoje je docela prosté. Američana, jemuž pomalu táhne na třicet, neuspokojoval život v poválečných Spojených státech, svázaný pravidly a konvencemi. Svobodu v různém smyslu slova se vydal hledat do Paříže, epicentra umění, lásky a dekadence.

Vypravěč David, jehož jméno se dozvíme až v průběhu příběhu, udržuje formální vztah s přítelkyní, která zrovna sama cestuje po Španělsku. Čím dál zřetelněji si ale uvědomuje, že ho přitahují i zástupci stejného pohlaví. Ztělesněním jeho touhy je mladý italský barman, s nímž prožije krátké milostné vzplanutí, které, byť oklikou, skončí ve stínu gilotiny.

Dílo s víceméně poloskrytými náznaky intimního podtextu může dnes jen těžko někoho pobouřit. V době svého vzniku, tedy v polovině padesátých let minulého století, ovšem logicky kontroverzní bylo, a to natolik, že nakladatel autorovi doporučil jej spálit, aby si zvoleným námětem coming outu nepoškodil vybudovanou pověst u černošského publika.

Coby připomínka éry, kdy byla homosexualita v USA nelegální a ve Francii sice zákonem tolerovaná, avšak stále vnímaná jako nemorální, kniha slouží velmi dobře. A to navzdory značné nesympatičnosti protagonisty, který už není nejmladší, přesto poněkud otravně tápe v tom, co od života chce, a nadto se nechává vydržovat otcem, který mu přes oceán shovívavě posílá šeky.

Hrdinovo prostopášné bytí v hříšném městě, vyznačující se odporem k závazkům a požitkářstvím, Baldwin vykresluje vcelku otřepaně. Motivy už o pár dekád dříve bezezbytku vyčerpal jeho předchůdce, newyorský krajan Henry Miller, kupříkladu v románu Obratník Raka z roku 1934.

Překladatel Ladislav Nagy se snaží, seč může, o přiblížení se současným lidem a zároveň o jistou historickou autenticitu, mimo jiné častým zachováváním francouzských frází v původní podobě, k nimž však citelně chybí poznámkový aparát. Nefrankofonní čtenáři tudíž mají smůlu, respektive jsou nuceni odvrátit zrak od textu a vyhledat si český překlad sami, což je špatně.

Je úctyhodné, že se nakladatelství Odeon ve své edici Knihovna klasiků nespoléhá pouze na kanonické spisovatele typu Maupassanta, Dostojevského nebo Woolfové, ale že proaktivně pátrá i po pozapomenutých hlasech. Baldwin je jedním z nich, ve vzduchu však visí otázka, zda bylo přínosné sáhnout právě po něm.