RECENZE: Roku kobylek by slušel méně okázalý děj

Ve svém druhém díle (první byl bestseller Já, poutník) jeho hrdina, jak sám uvádí, má ve své pracovní náplni držet se ve stínu. Je totiž příslušníkem agentury s krycím jménem Kane, jež „pracuje“ (má, řečeno po bondovsku, povolení zabíjet) po celém světě.

Co se týče literárního stylu, bere si Hayes prakticky to nejlepší ze špionážní a drsné školy nedávno zemřelého Brita Fredericka Forsytha a amerického spisovatele Raymonda Chandlera (ano, to je vynálezce soukromého očka Philla Marlowa).

Z toho prvního má především cit pro strhující vyprávění příběhu, detailní popis práce tajných agentů a precizní odhalování logistických postupů. Z Chandlera si zase bere smysl pro nadsázku i neobvyklá přirovnání (třeba když mu zvuk jednoho hlasu evokuje skleněný střep).

Vše uvedené navíc ještě opepřuje dalšími odkazy. Třeba na text písničkáře Boba Dylana, básníka Johna Miltona, koránu nebo bible. Přesto všechno laťku ve stejné výši, co se týče plynulosti děje, prostě neudrží. Ono to ale při rozsahu 755 stran není tak jednoduché. Možná si psaní chtěl tvůrce u svého druhého díla co nejvíc užít nebo si jen ukousl velký krajíc.

Román má čtyři části a začíná jako špionážní thriller. Hrdina jede do nebezpečné islámské oblasti zabít po celém světě hledaného teroristu. Pak je střih a vydává se do Středomoří zničit dalšího hledaného padoucha.

Poté se stává členem posádky technologicky novátorské ponorky a prostřednictvím časové smyčky přijíždí do postapokalyptického New Yorku. A najednou nám Hayes dává místo thrilleru sci-fi žánr, což může být pro čtenáře poněkud matoucí. Chvíli mu totiž bude trvat, než se zorientuje.

Ovšem popis newyorských ruin s vyhořelými a zhroucenými mrakodrapy v rudém západu slunce, doutnající ohně v Central Parku a socha Svobody na zamrzlé řece Hudson s ulomenou pochodní, trochu evokující film Planeta opic, je velmi sugestivní. No a pak zase skok do minulosti, a oprava historie.

Máme-li použít citaci z Formanova Amadea, je v tom „moc not“. Možná by bylo lepší, kdyby autor děj rozpůlil na dvě knihy. Jeden thriller a jeden sci-fi příběh. Takhle si zbytečně vystřílel munici a původně nosný příběh zahltil zbytečnými odbočkami.

Navíc se v takto okázale pojatém ději ztratil i on sám. Jeden z teroristů, kterého Kane zlikvidoval (píše, že si je prakticky jistý, že ho buď roztrhal výbuch, nebo že se utopil), mu, jak je uvedeno v epilogu, píše k narozeninám.

Ale možná je to jen autorova past na pozornost čtenáře a otevřená vrátka pro další romány, kde ho může „oživit“.