RECENZE: Devadesátky v Izraeli prodchnuté humorem i mužským šovinismem

Izrael ustavičně přichází na přetřes v zahraničních rubrikách médií už od svého vzniku před sedmasedmdesáti lety. Od útoku Hamásu z předloňského 7. října a následné, dodnes přetrvávající války s Palestinou, o to víc.

Mezinárodní otázku však Shorfova letošní kniha, kterou předkládá po loňské prvotině o zkušenostech z izraelské armády Sloužil jsem v Gaze, nechává víceméně stranou. Publikace zůstává takřka stoprocentně apolitická a tento záměr autor nastíní hned v jejím úvodu.

Učinil dobrý krok. Jak se totiž záhy ukáže, jeho pestré prožitky ze zběsilé polistopadové éry v tenkrát ještě dosti exotickém světě spolehlivě vydají, respektive vydaly na román.

Čtenáře v něm provází od prvních dojmů po skutečnou asimilaci. Vhodně ho orámoval příletem do Tel Avivu a závěrečnou svatbou s izraelskou obyvatelkou, díky čemuž má jinak poněkud chaotický text jasný začátek a konec.

Mezi tím je všechno možné. Shorf píše o kulturních rozdílech, z pohledu někdejšího občana východního bloku o to umocněné, rozličných gastronomických chutích a vůních nebo odlehčené topografii turistických lákadel či pozapomenutých lokací.

Není to přitom nudné čtení jako ze sériového cestopisu. Tvůrce umí vtáhnout do atmosféry a dobového kontextu, díky čemuž navozuje pocit, jako by na konkrétních místech a v daném čase byl adresát spolu s ním.

Seznamuje jej také s pojmy, v nichž někteří stále tápou. Vysvětluje například systém izraelských kibuců, specifických komunit, v nichž všechno patří všem a kde po jistou dobu sám dobrovolničil.

K zemi a jejím zvyklostem se nestaví oslavně, ale naopak střízlivě. Zmiňuje i kontroverzní záležitosti, kupříkladu fakt, že mnoho přeživších holokaustu, kteří se nebyli schopni začlenit do nové společnosti, Izrael v počátcích své existence umisťoval do psychiatrických léčeben.

Shorf byl zkraje devadesátých let mladý a svobodný muž užívající si života. Je tedy nasnadě, že obsah knihy do značné míry tvoří i historky o jeho tehdejších krátkodobých partnerkách, než na scénu přichází nevěsta.

Zatímco příhody ostatního ražení jsou chytře vtipné, o ženách se spisovatel mnohdy vyjadřuje s nemístným humorem, až to zavání mužským šovinismem. Do intimních detailů, které mohl vynechat, rozebírá jejich vzhled, tělesné proporce nebo důvody, proč s nimi nakonec ve vztazích nezůstal.

Nadbytečné jsou v Šekelích letech rovněž občasné vsuvky do osmdesátých let v Československu, kdy se Shorf snažil prorazit jako punkový muzikant. Souvislý a poutavý příběh o jeho pozoruhodné osobní historii v neméně zajímavém období poměrně ruší.